Smysl dílen podle Finů: Ne připravovat lidi pro průmysl, ale rozvíjet dětskou fantazii

„Seppo Saloranta učí na základní škole na předměstí finského města Oulu už skoro třicet let. Školu navštěvuje asi dvě stě padesát dětí od sedmi do třinácti let. Za jeho působení se státní školské osnovy různě měnily, nikdo však nikdy nezpochybnil, že řemeslné dílny jsou pro děti důležité. Řemesla jsou součástí finské tradice po stovky let. Jejich výuka od útlého věku měla za cíl dodávat pracovníky do místního průmyslu. To se ale v sedmdesátých letech 20. století dramaticky změnilo,“ píše Petr Horký v reportáži v týdeníku Respekt. Tématem je „budoucnost šikovnosti“ a diskuse kolem plánovaného znovuzavedení povinných dílen do škol.

„Dnes při výuce není snahou vyrobit přesnou kopii podle předlohy a pak hodnotit, jak se výrobky dětí shodují s originálem. Cílem je rozvíjet při práci myšlení,“ říká Saloranta. Zásadní prvek podle něho je, že námět pro výrobu v dílně vždy vymýšlejí děti. „Když chcete, aby děti práce bavila, musíte rozvíjet jejich vlastní nápady.“

Pracovní hodina začíná tím, že děti vymyslí, co se bude vyrábět. Když z diskuse vyplyne, že by chtěly dělat elektrické autíčko, následuje debata o tom, jak bude vypadat. Bude ze dřeva? Nebo z plastu? Případně z obojího? Proces plánování je podle Saloranty důležitý, protože se děti učí vyjádřit svůj nápad. Pak se začne s výrobou, a když je hotovo, přijde poslední část - hodnocení, při kterém učitel spolu se žáky zkoumá, jestli se povedlo naplnit původní představu.

Cílem není vyrobit technicky dokonalé autíčko, jako se to v dílnách dělalo v minulém století. „Důraz není kladen na výrobek, ale na proces učení od myšlenky přes provedení až po vyhodnocení,“ vysvětluje Saloranta. Děti během dílen vyrábějí všechno možné: od elektrických autíček přes rukavice až po deskové hry. Žáci se ve škole učí také stavět roboty, to ale pan Saloranta nechává mladším kolegům ve sboru.

Učitel řemesel má ve Finsku respekt. Učebny pro dílny jsou díky modernímu vybavení ty nejdražší ve škole, lekce probíhají oproti ostatním předmětům v polovičních skupinách, v nákladech na výuku jsou tedy jejich učitelé dvojnásobně drazí. Těžko si představit, že by se na takovou investici našly peníze v podfinancovaném českém školství. Finsko dává na vzdělání přes šest procent HDP, zatímco Česko jen 4,5 procenta.

Jak již bylo naznačeno, cílem finského modelu výuky řemesel není vytvářet lidi pro průmysl, ale rozvíjet fantazii dětí. Výuka má podle Saloranty smysl pro budoucí truhláře i filozofy. „Děti se dnes vlivem internetu a mobilních telefonů méně soustředí. Vyrábíme třeba autíčko s motorkem na elektřinu a přijde problém. Autíčko nejede. Děti musí hledat řešení a to se jim nechce, ztrácejí motivaci. Radši by ho zahodily a šly dělat něco jiného, jako když zemřou v počítačové hře. Ale tady musí pokračovat. Učí se tím trpělivosti a řešení problémů. Když nakonec vidí, že auto funguje, jsou šťastné.“

Celý text naleznete v aktuálním vydání Respektu