Šárka Homfray: Hodné holky přijdou do nebe (O genderových stereotypech v našich hlavách)

„Na cestě do vyšších pracovních pozic se ženám do cesty staví mimo jiné celá řada klišé a stereotypů. Nelze přehlížet strukturální nedostatky v podpoře pracujících žen a jejich kariérního postupu, ale je dobré si uvědomit, že řada překážek je v hlavách. Jak v hlavách žen, tak jejich zaměstnavatelů,“ píše Šárka Homfray v Deníku Referendum. V textu se zabývá také podílem škol na reprodukci genderových stereotypů.

Šárka Homfray (linkedin.com)

Setkala jsem se s řadou názorů na to, proč je žen ve vedení málo a proč se o vysoké posty ani nehlásí. Z relevantní diskuse ustupuje argument, že ženy jsou méně schopné, protože jinak by se prosadily. Na jeho místo přichází konstatování, že ženám se nechce. Ženám se nechce do odpovědnějších pozic, protože mají (nebo budou mít) rodinné povinnosti, protože nechtějí pracovat dlouhé hodiny, protože nechtějí řešit spory a konflikty, protože tam žádné jiné ženy nejsou...

Jednička s hvězdičkou

Jako jeden z příkladů genderově stereotypního vzdělávání se popisuje obraz hodné holčičky, jejíž vzdělávacím cílem je jednička s hvězdičkou či pochvala... Tento model je sám o sobě klišé a nejsem si jistá, že v dobách základní školní docházky mé generace nebo té předcházející byl skutečně jediným či dominantním způsobem výchovy školaček. Do jisté míry jsme se s ním ale setkávaly a setkáváme a jeho pozůstatky si neseme v sobě.

V práci plníme zodpovědně úkoly, dodržujeme termíny, asistujeme kolegům, jsme šéfova pravá ruka, kudy chodí, tudy nás chválí. Když pak hledá vedoucí vedlejšího oddělení, čekáme, že nám to vedení nabídne, když jsme tak úžasné, a ono ne. Pokud sebereme odvahu a půjdeme se zeptat, proč tu pozici nenabídli nám nebo proč se nedělalo výběrové řízení, můžeme se doslechnout, že XY se na to skvěle hodil a o nás netušili, že bychom o nějaký postup měly zájem.

Na naší pozici se nám daří, práce nám skvěle jde, sem tam dostaneme nějakou odměnu, tak co? Je nabíledni, že přístup poslušné školačky, která má vše v pořádku a čeká, až to někdo ocení, není pro kariérní růst ideální. Přesto ho řada žen stále více či méně aplikuje. V širším kontextu se zde pochopitelně projeví problém toho, nakolik české školství připravovalo a připravuje žáky a žákyně na reálný (nejen pracovní) život, ale to je na jinou debatu.

O genderových stereotypech v zaměstnání by se vůbec dala vést (a také se vede) velice dlouhá diskuse. Nedávno jsem se setkala s názorem, že stereotypy jsou špatné, ale nemělo by být právě na konkrétní ženě, aby se nenechala odradit a bojovala s nimi, protože tím prokáže svůj talent a oprávnění k vedoucí pozici?

Takové očekávání je minimálně nefér. Ženám nepochybně prospěje, pokud se zamyslí nad svou vlastní „hodnoholkovskou“ image a její funkčností při dosahování kariérních cílů. Ovšem naložit jim na bedra ještě péči o stereotypní uvažování ostatních zúčastněných pak znamená jen zesílení skleněného stropu o další centimetr.

Celý text naleznete zde