„Kniha se mění v obrazový přelud (nejen v televizi, ale i na reklamních plakátech a nakonec i v přemýšlení recenzentů, kteří se snaží přizpůsobit marketingu obrazu), a my, kteří knihy čteme a kteří o nich debatujeme, jsme už jen funkcí této marketingové iluze,“ píše Petr Fischer v Hospodářských novinách v úvaze o roztříštěnosti světa, uzavřenosti do individuálních obrazů a proměně čtení a knih.
 |
| Petr Fischer (vltava.cz) |
Byla to jen epizoda dlouhého večera předávání literárních cen Magnesia Litera, zato epizoda příznačná. Ředitel artového programu České televize Tomáš Motl na jevišti vysvětloval, jak se jeho stanice pečlivě věnuje literatuře a jak si s ní dobře rozumí. "Samozřejmě že literatura musí mluvit televizním způsobem," dodal Motl. Znělo to absurdně nejen proto, že ČT art nedávno zrušila jediný specializovaný literární pořad, který měla, takže to vypadá, že trend je spíše opačný: paradoxní ale byl už prvotní obsah tvrzení pana ředitele. Má-li být literatura v televizi, musí mluvit televizním způsobem! Musí se přeložit do jazyka obrazu, jinak ji nikdo nebude vnímat a nebude se o ni zajímat.
Jak takové rozumění vypadá, opět předvedly každoroční knižní klipy, jimiž televizní Litera představuje nominované autory a jejich knihy. Hravé animace se jako obvykle povětšinou soustřeďovaly téměř na doslovné ilustrace textu a jako prostá metonymie vytvářely obrazový ornament knižního světa. Kniha, která se stala obrazem, sice mluvila, ale nešlo ani o zábavný infotainment, ani o samostatnou obrazovou výpověď. Vznikl jakýsi hybrid, který ztratil magickou sílu obrazu i kouzlo textu. Obraz text nijak nerozšířil či neproměnil, překlad se nepovedl, zůstalo podivné prázdné obrazové Nic − esence televize.
Český filozof Vilém Flusser, který se celý život věnoval obrazům technických aparátů moderního světa a jejich interpretaci, si tohoto vyprazdňování obrazu povšiml už dávno. Podle něho lidé vytvářejí obrazy proto, aby překryli nepřekročitelnou mezeru mezi sebou a vnějším světem. Obrazy na nás působí bezprostředně, říkají všechno naráz, "okamžitě", tady a teď, nemusíme je rozvíjet do řetězu následností, jako to děláme při psaní a čtení textu. Jsou konfiguracemi světa! Obraz švihne do naší mysli a je tam. Heuréka! To je také důvod, proč jsme si obrazy tak oblíbili a proč se lidská komunikace v posledních desetiletích tak rychle a snadno přiklonila k primárnosti obrazu před slovem, ať už vysloveným nebo psaným. Obraz se změnil v komunikačního dominátora, protože mu nejlépe rozumíme, neboť jsou v něm zhuštěny desítky stran charakteristik, souvislostí, příběhů. Nežijeme ve věku obrazů, jak se s oblibou říká, pouze proto, že se rozvinula a rozsáhle rozšířila technika jejich vytváření, tedy aparáty či Aparát, jak by řekl Flusser. Obrazy nás ovládly, protože nám snadno a rychle přibližují svět...
Celý text naleznete zde
1 komentářů:
Ten článek, celý v HN, rozhodně stojí za přečtení, i když to není snadný sloh. Zejména my učitelé bychom měli mít hodně promyšlené, co s vnímáním, s myšlením a se sdělováním dělá převaha vizuálních sdělení nad slovesnými. Jestli tedy nechceme, aby děti uvízly v tom, jak se na ně dnes hrnou pomocí vizuálních médií jen povrchní představy o světě a člověku. To jsou ty představy, které si vnímatel-dítě/žák a pak i dospělý nevytváří, ale které dostává a přijímá hotové. Nad představami a pojmy nebo pravdami, které si čtenář vytváří čtením, musel hodně přemýšlet a cítit. Příčiny věcí, vztahy mezi příčinou a následkem, vztahy mezi lidmi - to vše umělecká literatura nepodává člověku jako nějaký návod na sestavení mixéru, nýbrž jako podnět k vlastnímu myšlení a prožívání. Člověk vychovaný koukáním na obrázky zdaleka dost nepřemýšlí. A P. Fišer připomíná, že se takový koukač stává mj. taky společensky izolovaným. (Tohle ovšem není řeč o roli ilustrací při výchově docela raného čtenáře, aby se někdo nespletl..)
Okomentovat