Pavel Kraemer: Svobodné školy: místo, kde má sedmileté dítě stejnou vážnost jako dospělý a nemusí se učit, když nechce

„Ve svobodné škole to funguje úplně jinak, než byste v dobré vzdělávací instituci čekali, zvláště pokud jste konzervativní rodič. I sedmileté dítě tam má ve školní samosprávě hlas stejné váhy, jakou má hlas dospělého. A děti se tam nemusejí učit, dokud samy nechtějí. Kupodivu to funguje. Již více generací absolventů svobodných škol si v životě profesně i sociálně vedlo ne hůře než lidé, kteří prošli běžným školstvím. A nejvýraznější rys, který je odlišuje od lidí vzdělávaných a vychovávaných konvenčně, je podle mnohých pozorovatelů tento: sebedůvěra,“ píše Pavel Kraemer pro server Rodiče vítáni.

Pavel Kraemer (youtube.com)

Kraemer mimo jiné píše:

Předobrazem a ikonou svobodných škol je slavná britská internátní škola Summerhill, kterou její charismatický ředitel A.S.Neill založil již ve 20.letech minulého století. Jeho příkladu se pak v šedesátých letech chopila škola v Sudbury Valley v USA. Po jejím vzoru vznikly další svobodné školy, a to zejména – ale nejen – v anglosaském světě. Nyní existuje asi padesát škol, které se přímo názvem hlásí ke škole Sudbury, a další desítky, které se jmenují jinak, ale buď zcela, nebo částečně převzaly její model. K tomuto proudu, který se vyznačuje zvláštním druhem vzdělávacího a výchovného minimalismu, se hlásí i dvě školy v České republice a několik dalších přejalo některé vzdělávací a výchovné prvky. Neboli co nejvíc svobody ve vzdělávání.

Demokracie ve škole jako řízená svoboda
 Svobodné školy vyznávají svobodu pro každého rozhodovat o sobě rovnoprávně s ostatními, ovšem je to svoboda orámovaná pravidly. Svoboda jednotlivce nesmí kolidovat se zájmy ostatních členů. O pravidlech se rozhoduje kolektivně na shromážděních a na pořádek a spravedlnost dohlíží soudní komise. Dospělí mají v koncepci svobodné školy vůči dětem exkluzivní postavení v tom smyslu, že mají povinnost děti ochránit před nebezpečím tam, kde si ho děti nejsou vědomy, a věnovat jim přízeň a své know how.

Školy, ve kterých se nemusíte učit
Pokud jste si již jakž takž zvykli na představu, že názor sedmiletého dítěte je ve svobodné škole při rozhodování o záležitostech školy stejně platný jako názor jeho učitele, připravte se na další šok. Ve svobodné škole se také dítě nemusí učit, dokud nechce. Zakladatel Summerhillu Neill popisuje mnoho případů dětí, které byly tak znechuceny výukou ve školách, odkud přicházely, že jim trvalo rok i déle, než vůbec projevily chuť se něco začít učit, a místo toho si „jen“ hrály. Pedagogové svobodných škol si ale nemyslí, že hraní je ztracený čas. Hraní přisuzují velkou vzdělávací funkci.

Děti se nemusejí učit, ale výuka ve svobodných školách přesto probíhá. Jak je organizovaná? Požadavek na vzdělání často vychází zespoda, od jeho „konzumentů“, tedy dětí. Zní to podivně, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že takto si studenti opatřovali vzdělávání na prvních středověkých univerzitách.

Společenství žáků, které si objedná výuku
Universitas neznamená nic jiného než společenství žáků, kteří se dávali dohromady proto, aby mohli pozvat nějakého učitele a získat od něj vyučování, o které stáli. Iniciativa tedy také vycházela zdola. Stejně tak, když se dítě ve svobodné škole rozhodne, že by se rádo učilo němčinu, snaží se tuto svou poptávku nějak realizovat. Dá dohromady skupinku dětí se stejným zájmem, domluví se s učitelem, vyvěsí nový předmět na nástěnku. V Summerhillu byly některé předměty vypisovány školou, ale žádný z nich nebyl povinný. Některé děti se naučily číst až ve dvanácti letech a ve studiu pak předehnaly ty, které začaly v šesti.

Celý text naleznete zde