Nejvíc chybějí fyzikáři. Vybrat dobrého učitele je těžké, když ředitel je často rád, že má vůbec nějakého

„Představte si zaměstnání, ve kterém máte zajištěné postavení, volnost v organizaci vlastní práce, kontakt s lidmi i moderními technologiemi, prostor pro přemýšlení, možnost hrát si a přitom být velmi užitečný. To všechno skýtá (vedle nadstandardního letního volna) profese učitele fyziky. Přesto je jich zoufale málo, a to nejen v Česku, ale i tam, kde jsou učitelské platy výrazně vyšší. Ano, nedostatkoví jsou i matematikáři a chemikáři, ale nejhůř je na tom prokazatelně fyzika. Bohatší země lákají chybějící učitele z ciziny, například Němci hlavně z Polska, u nás si ředitelé základních a středních škol zoufají. Nejenže si nemohou matematikáře, ale hlavně fyzikáře vybrat, oni často neseženou ani špatného,“ reportáž přinášejí Lidové noviny.

Kde je problém? Možná začíná už na základní a střední škole... Z dotazníkového šetření, které provedla v roce 2007 matematickofyzikální fakulta na reprezentativním výběru žáků základních a středních škol, vyplynulo, že nejsilnějším důvodem, proč se děti fyziku učí, je, aby měly dobré známky. Tedy přesněji proto, aby měly dobré známky, neboť si to rodiče přejí...

Podle vedoucího katedry fyziky, chemie a odborného vzdělávání na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně Petra Sládka je v Česku jenom pro zachování stavu třeba minimálně stovka nových fyzikářů, ale spíš víc. Na deseti fakultách, které takto specializované pedagogy připravují, jich přitom absolvuje dohromady tak čtyřicet až padesát, přičemž nejméně třetina nakonec před tabuli ani nenastoupí...

České školy přitom postrádají nejen fyzikáře. Nedostatek je, i když ne tak donebevolající, také matematikářů a někde také elementaristů, tedy těch, kteří učí první až pátou třídu základní školy. V jejich případě za to většinou nemůže malý zájem o studium učitelství, ale mimořádně příznivá situace na pracovním trhu, která nabízí i jiná, často lépe placená místa. Třeba o učitele matematiky projevují firmy zájem dost nepokrytě. Ředitelé škol z toho mají bolehlav.

Avšak nejen ředitelé, také žáci. Jedno z pražských gymnázií se vyznačuje tím, že tam má většina studentů z matematiky čtyřku a mnozí propadají. Rodiče si stěžují, že něco takového přece není přirozené, aby neuměl nikdo, ale ředitelka je ráda, že má aspoň nějakého matematikáře. Brání ho tím, že přece učil na matfyzu. Možná je problém právě to, že je zvyklý na studenty z matfyzu, a ne na gymnazisty, kteří nejsou zaměřeni jeho směrem, ale co dělat, když jiný není.

Co asi nepomáhá, je zákon o pedagogických pracovnících z roku 2016, který stanoví, co přesně musí člověk vystudovat, aby mohl učit. Někoho možná překvapí, že Singapur, o němž je řeč ve sloupku na této stránce a který pravidelně obsazuje v mezinárodních srovnáních vzdělávacích výsledků nejvyšší příčky, umožňuje učit i lidem bez vysoké školy, jen s dvouletým kurzem. Dělá to jednak proto, že mu taky chybějí učitelé, a jednak proto, že za nejdůležitější stejně považuje průběžné celoživotní vzdělávání spojené s praxí.

Celý text naleznete v dnešních Lidových novinách