Národní ústav pro vzdělávání publikuje další text k revizi rámcových vzdělávacích programů. V centru pozornosti je kategorie "výsledky učení":
"Používání výsledků učení představuje určitý pohled
a způsob myšlení. Pozornost se věnuje vždy učícímu se
(může to být žák, student, dítě, dospělý) a tomu, co se
očekává, že bude znát, být schopen vykonávat a čemu
bude rozumět:
(b) je nutné rozlišovat předpokládané a skutečně dosažené výsledky učení; ty první vyjadřují záměry a očekávání, ty druhé lze zjistit až následně při hodnocení a po předvedení výsledků učení či při jejich uplatnění v reálném životě, například v práci;
(c) k tomu, aby se zlepšovalo používání metody výsledků učení, je zapotřebí neustálého dialogu (smyčky zpětné vazby) mezi předpokládanými a skutečně dosaženými výsledky učení; zkušenosti získané při zjišťování skutečně dosažených výsledků učení by měly být používány systematicky k lepšímu formulování předpokládaných výsledků učení, jak jsou například uvedeny v kvalifikačních standardech a kurikulu;
(d) metoda výsledků učení napomáhá jasnějšímu formulování záměrů a lepšímu popisu učením skutečně dosažených výsledků; nicméně ne všechno učení lze beze zbytku formulovat výsledky učení; proces učení lze jen málokdy zcela předvídat a popsat, neboť má jak záměrné, tak nezáměrné, žádoucí i nežádoucí výsledky."
Celý text naleznete zde
5 komentářů:
Vždy, když se konstruuje něco zásadního pro život člověka, co je pak završeno nějakým zákonem, tak jsem obezřetný. Jsem obezřetný právě proto, že mám bohaté zkušenosti v oblasti „tvarování lidského myšlení“, a to zejména z nedávno minulých desetiletí. Stačí totiž zkomolit nějakou výchozí premisu, i když je v hávu odborného slova, nejlépe cizího a přejatého, vystavět ji na nějakém obecném dobru, nechat ji nenápadně procedůrovat mezi odbornou veřejností, a celé dílo a s ním i spousta dobrodinců směřuje do spirály problémů.
Pokud dokument zmiňuje tzv. kategorie učení, včetně asociací běžných sloves, nemůžu přehlédnout komorbiditu účelově deformovaných vzdělávacích cílů = poznávacích, psychomotorických a afektivních. Už jenom tohle falešné předurčení ohýbá smysl vzdělávání naprosto jinam, zdánlivě k humanitě, ale v pravdě zcela mimo historickou a sociální zkušenost. Původní cíle vzdělávání jsou totiž poznávací, dovednostní a hodnotové. Jako by se povolaní odborníci báli nebo byli natolik hypnotizováni Bruselem, že klidně vymění dovednost, ve které může být zahrnuta i potřebná sociální interaktivita za psychomotoriku a hodnotové cíle za efekty, což jsou ve své podstatě prožívané pocity.
Hodnota, kterou člověk rozpoznává je něco zcela kategoricky jiného, co produkuje racionální soudnost, sice za přispění emoční části mozku, ale s vědomým zapojením lidské zkušenosti. Hodnoty tedy nelze zastřešit slovem afekty. Ty sem vůbec nepatří, neboť hodnotové vzdělávání žáka je práce převážně s pravidly, kritickým rozumem, empatií a vůlí. Když neumíme posoudit hodnotu věcí, jevů nebo procesů, nemůžeme se rozhodovat a nemůžeme tak regulovat ani své chování. Pokud neregulujete své chování nemáte kompetenci. To je zákonitost lidského myšlení a vůle. Když máme afekt, rozhodneme se často právě rizikově, protože emoce odtržené od racionální úvahy jsou strhující. Hodnocení je spojeno s Bloomovou taxonomií tak, že dlí na jejím vrcholu, takže stojí na schopnosti vnímání, analýzy a syntézy, ale také lidské soudnosti, jako nejvyšší schopnosti intelektu. Popsaná úroveň složitosti u kategorie „afektivní“ je nesrozumitelně a značně mimo tento rámec, neboť nestačí si něčeho afektově vážit, své znalosti a přesvědčení musíme prokázat v činech. Nakonec, celý materiál notoricky míří opět ke znalostem, nikoli ke kompetencím. Jak jinak, kompetence mají totiž hodnotový aspekt, nikoli afektivní.
Ale jak materiál zmiňuje na str.2, právě u třetí kategorie nepanuje shoda. Formální vyučování nechce být zodpovědné za hodnotový svět žáka. Tak kam vlastně míříme? Vždyť bez hodnot, které určují cíle a cesty je každá společnost předem ztracená. Nebo tou hodnotou je liberalismus s libovolnými afekty?
Formální vyučování nechce být zodpovědné za hodnotový svět žáka.
Zdá se, že ani narůstající skupina rodičů nechce. Skauti všechno nezvládnou a babičky nejsou smartkůl. Chtělo by to nějak rozseknout, protože jen plácnout, že rodiče mají ze zákona povinnost dělat to a tamto je sice pěkné, ale tak nějak to přestává fungovat. Aby se nemuselo pracně konzultovat, radit, přemýšlet, upravovat, pilotovat, nalézat informovaný konsensus, tak se do rvp plácnou termíny v šimlspeak, aby se to tak nějak ovatilo, nikdo nic neví a to se pak se může všechno. Reforma reformy, která slouží jako trojský kůň k dealování digiheroinu do škol pomocí snadno testovatelných výstupů a výukových aktivit. To si pomůžeme.
Formální vyučování nechce být zodpovědné za hodnotový svět žáka.
Chápu a rozumím. Ani nemůže být. Neboť hodnotový svět žáka neutváří jen vzdělávací instituce.
Výchova bruselského člověka sice může být náplní osnov, ale úspěch mít nebude, tak jako neměla úspěch výchova socialistického člověka. A je to již 30 let co tato snaha zkrachovala.
Problém je v tom, že stále jsou to desítky stránek proklamací a prázdných pojmů v duchu ideologií, které tady už byly a starší generace je na ně alergická.
Znovu upozorňuji, že základem jsou znalosti a teprve na nich je třeba budovat hodnotovou nadstavbu. Jinak se jedná jen o bezduché přejímání cizích názorů.
Ano bezduché jsou téměř všechny "bruselské politické a edukační kuchařky".
I malá znalost je znalost, když nemá činnostní a hodnotový aspekt, není ani vlastní znalostí, ani kompetencí. Když příjde na věc, je k nepoužití. Už od raného dětství si člověk osvojuje poznání nejen jako znalost, ale i jako obsah či manuál k činnosti a prožívanou a naplňovanou potřebu, později hodnotu. Žák stráví při vzdělávání a při případném řešení problémů v ZŠ asi 8000 hodin. Jaký osobní interakční čas stráví dítě s rodiči?
Má tedy škola být svět rozštěpený? Nejdřív nasypeme znalosti a později přilepíme hodnoty? V každé zkušenosti je implicitně vloženo poznání určité hodnoty. Vždyť například pravidla chování nejsou jen poznáním, ale i hodnotovým světem. Každá seberegulace žáka je hodnotovým světem, protože žák musí použít svou vůli, aby byl podílníkem na spolupráci. Pokud škola bude nadále rezignovat na hodnotový svět, bude tomu později odpovídat hodnota vašeho důchodu. Ale to by bylo to nejmenší. Hodnotový svět ovlivňuje rozvoj osobnosti a identity. Nejlépe manipulovatelní jsou lidé bez identity. Pokud společnost kašle na hodnotové vzdělávání, nelze se spoléhat že kompetence budou stát na zkušenostech s afektem, jak se můžete dočíst v diskutovaném dokumentu. Afektem nejsou završeny kompetence, ale maladaptivní schemata. Jaký tedy bude obsah RVP?
Okomentovat