„České školství má řadu neduhů. Je rigidní, jednou nohou stojí v dobách Marie Terezie, druhou opatrně našlapuje po nejmodernějších technikách, měnící se politické garnitury s ním zacházejí jako s hračkou, neustále přicházejí nové “pokyny” a “koncepce”, které v konečném důsledku připomínají spíš antikoncepci… O tom, že je potřeba změny, snad není nutno vést debaty. Absolventi mnohých škol připomínají spíš lexikon, než mladé lidi s kompetencemi pro život ve společnosti začátku 21. století,“ píše Martin Malý pro sborník EurOpen 2017.
 |
| Martin Malý (arduino101.cz) |
Naše generace, která chodila do školy převážně v 80. letech, na vlastní kůži zažila, že školní vědomosti v praxi byly skoro nepoužitelné, protože náš svět se během několika let proměnil před očima k nepoznání. Kdo se neučil dál, měl smůlu. Jenže právě to “učení dál” byl mnohdy problém: škola totiž už tehdy selhávala v tom, aby v žácích vzbudila radost z učení, z poznávání nových věcí, ze zlepšování dovedností.
Nevím jak vaše škola, ale třeba ta naše fungovala jako plnicí linka: tady jsou studenti, my do nich nalijeme předepsané penzum vědomostí, a podle toho, kolik z toho v nich zůstalo, je roztřídíme do kvalitativních kategorií 1 až 5. Stokrát mohli opakovat, že se učíme pro sebe a pro život, ne pro známky, ale výuka tomu moc neodpovídala. Já třeba za sebe říkám, že jsem se naučil spoustu věcí, které jsem opět zapomněl a úspěšně se bez nich obejdu, zato jsem se nenaučil jiné, které bych užil mnohem víc. Třeba schopnost stoupnout si před lidi a mluvit – to jsem se učil až v dospělosti, bolestivě a zdlouhavě. Přitom by to nemělo být tak těžké…
Škola má dané věci, které musí žáky naučit. Většinou jsou formulované jako schopnosti, ale pod nimi jsou ukryté jen a pouze vědomosti: “Žák musí být schopen vyjmenovat alespoň tři meziválečné autory a pohovořit o jejich díle.” Nezlobte se na mne, jediná schopnost, kterou se takto podaří otestovat, je schopnost “zapamatovat a reprodukovat”. Není tam nic o použití nabytých vědomostí, o schopnosti formulovat myšlenku, … Jen “nauč se a reprodukuj”...
Škola by neměla učit jen vědomosti, ale také dovednosti. Třeba schopnost spojit dvě oddělené informace, nalézat analogie, aplikovat znalosti na svět okolo sebe a na problémy… Už dlouho se hovoří o tom, že tyto schopnosti si člověk nejlépe natrénuje tehdy, když propojuje znalost s nějakým vlastním zážitkem. Když zůstaneme u aktuálního příkladu: v zadání maturitních témat bylo např. “vypracovat referát o národním obrození”. Nepochybuju ani trošku o tom, že národní obrození hrálo zásadní roli při vzniku našeho státu, ale zkuste se vžít do kůže devatenáctiletého studenta a ruku na srdce – chce se vám psát referát o něčem, co bylo před dvěma sty lety a je to nudné a suché? A na druhou stranu: můžeme si myslet o youtuberech cokoli, třeba že to jsou nezajímaví frackové, ale neoddiskutovatelný fakt je, že mají mnohasettisícové publikum. Každý teenager je zná.
Já chápu, že obrození je zásadní učivo, ale co takhle dát téma “referát o českých youtuberech”? A soustředit se ne na to, jestli si student plete Dobrovského s Dobruškou a správně si pamatuje “přehled”, co byl v učebnici, ale na to, jestli umí pochopit, co se okolo něho děje teď a tady, vytvořit si o věci vlastní přehled, a ten pak srozumitelně formulovat.
Jenže něco takového připadá mnohým zodpovědným jako znesvěcení, znevážení, zlehčení tak důležitého aktu, jakým je maturita. Nezlobte se, ale v čem je znevážení? V tom, že se místo postav z národního obrození používají živé postavy? V tom, že by měl někdo referovat ne o vznešeném historickém dění, ale o něčem “pokleslém”, co ale zná z vlastní zkušenosti?
Škola tak docela fatálně selhává, protože staví do protikladu “věci, co musíte znát” a “věci, co vás zajímají a baví”.
Situace je sice vážná, jak nás o tom přesvědčují nejen srovnávací testy, ale nikoli beznadějná. Potkávám se na cestách po republice s desítkami nadšených učitelů, a nepochybuju, že jich bude řádově víc, kteří učí děti opravdu rozumně a snaží se udržet krok s jejich světem, aby z něj mohli při výuce vycházet. Vidím na nich, že často ministerským konceptům a plánům navzdory dělají pro děti něco opravdu užitečného, zajímavého, a že je podporují v získávání kompetencí, které budou za pět, deset let opravdu potřeba.
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat