„Někteří ředitelé, s nimiž jsem mluvila, vnímali romské děti jako brzdu pro ostatní žáky. Pokud by se jim věnovali, zdržovali by údajně ostatní děti, které jsou nadané, nemají problém s češtinou. Byla to věc, kterou brali jako samozřejmost: „Prostě to tak je.“ Pamatuju si na jeden otřesný rozhovor z Olomouce, kde nám ředitel jedné školy řekl, že tam romské děti nestudují proto, že ví, že „se z romských kluků stanou pasáci a z holek prostitutky“. Prohlásil to jako jasnou věc. Nezmiňuju to jako nějakou generalizaci, ale spíše pro ilustraci některých postojů k romským dětem, se kterými jsme se setkávali,“ říká Výzkumnice Lucie Fremlová, která se dlouhodobě věnuje tématu vzdělávání romských dětí v Česku a ve Velké Británii. Rozhovor přináší server HateFree.cz.
 |
| Lucie Fremlová (ceu.edu) |
Řada učitelů by zřejmě řekla, že když přijde do třídy romské dítě, je práce s ním mnohdy složitější, pomaleji třeba rozumí látce, může mít problémy s češtinou. Nejsou tohle objektivní důvody, proč pak romské děti často končí na druhé koleji, o které mluvíte?
Neexistuje mustr na to, jak se to děje. Znám osobně lidi, které učitelé opravdu posadili do zadní lavice, protože vypadali jako Romové. Učitel je dekódoval a na základě toho se k nim choval. Ačkoliv v Česku žije řada Romů, kteří byli za minulého režimu integrováni do takové míry, že si neponechali romštinu, tak například na Moravě je pořád spousta komunit, kde je hlavním jazykem romština. Třebaže ty děti mluví česky, mluví jinak. Já sama si vzpomínám, že jakýkoliv přídech romštiny v češtině byl na mé základní škole brán jako něco míň. Myslím, že se to dochovalo. A to ovlivňuje také přístup učitelů k takovému dítěti například při zápisu do školy. Český systém by měl dnes počítat s tím, že do základní školy přijde jakékoliv dítě – jeho prvním jazykem může být ruština, perština nebo romština apod. Pokud to dítě není otestováno v mateřském jazyce, může se opravdu zdát, že neumí počítat nebo vyjmenovat základní barvy. Ono to většinou umí, ale jinak nebo v jiném jazyce.
Je v tomto ohledu přístup škol v Británii jiný?
Britské školství není ideální, ale má delší historickou zkušenost s migrací z různých částí světa, a proto muselo za ta desetiletí přijít na systém, jak začlenit děti, které jsou jiné, pocházejí z odlišného jazykového či kulturního prostředí. Jak s nimi komunikovat, jak měřit kognitivní schopnosti a dovednosti. Když například na střední školu Babington v Leicesteru přijde nové dítě, první den se nedělá diagnostika, ale test kognitivních schopností. Ten se dá dělat bez znalosti úředního jazyka. Může být koncipován na základě tvarů nebo barev. Pokud vědí, že to dítě je původem například z Nigérie, bude u testu nebo jeho vyhodnocení přítomen člověk, který ten jazyk ovládá, aby byl schopen odčítat reakce toho dítěte. A není nutná žádná diagnostika, jak se to děje u nás, často sterilně, až nemocničně. Ta nálepka se v České republice pak s tím dítětem táhne celý život. Myslím, že u nás je problém v tom, že někteří učitelé berou etnickou, kulturní nebo jazykovou odlišnost na vrub romského dítěte, vnímají to jako jeho „rys“, jako něco „daného“. Přitom je to, podle mého, dáno nedostatečným zvládnutím učitelské profese odpovídající nárokům společnosti a vzdělávání 21. století. Ten systém se musí ohýbat tak, aby fungoval pro dítě. Dítě se nemůže ohýbat kolem systému. To nejde.
Jak se na tu situaci v Česku a na Slovensku dívají britští odborníci?
Měla jsem možnost vidět reakce lidí, které jsme v roce 2012 i později do Česka a na Slovensko přivezli v rámci projektu partnerství mezi českými a anglickými školami. Jednalo se o britské učitele a zaměstnance školských odborů z několika britských měst, tedy o odborníky, kteří měli spoustu zkušeností s prací s různými typy dětí, včetně romských. Byli často šokovaní při interakcích s řediteli a dalšími školskými pracovníky. Zaznívalo, že Romové neposílají děti do školy, že je to jejich „tradice“. Zazněla celá plejáda stereotypních názorů, včetně toho, že Romové mají údajně „větší náklonnost k lehké mentální retardaci“, což mělo být ospravedlněním nesprávného úsudku, že víc Romů má speciální vzdělávací potřeby. Ti Britové se tenkrát divili, jak je vůbec možné tohle vyslovit. Mnohdy to byly takové až konfliktní situace. V Ústí nad Labem jsem dokonce musela z místnosti odejít, když byl jeden z učitelů, který s romskými dětmi z Česka a Slovenska v Anglii úspěšně pracuje, českými učiteli nařknut z toho, že si to celé vymyslel a že Romové jezdí do Anglie jenom kvůli dávkám.
Myslíte, že se u nás situace v přístupu k romským dětem ve školství lepší?
Na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Ta situace se mění. Stejně tak se mění společnost i kritéria, podle kterých ji hodnotíme. Myslím, že se něco zlepšilo. Například to, jakým způsobem školy tuto problematiku vnímají. Ačkoliv novela ze září 2016 byla vnímaná jako problematická, zejména s ohledem na dodatečný finanční tlak, má ve finále hmatatelně pozitivní dopad co do práce s romskými i dalšími odlišnými dětmi v rámci hlavního vzdělávacího proudu. To ale nevrátí romským dětem, které byly neprávem zařazeny do speciálních škol, šance, o které je tento systém připravil. Zároveň nedávno realizované výzkumy ukazují, že zatím nedošlo k velkému snížení počtů romských dětí v základních školách praktických. Rovněž dochází k jiným společenským změnám, k určité radikalizaci české společnosti. V dnešní době je naprosto běžné říkat věci, které bylo nemyslitelné říkat před 10 nebo 15 lety. Ta hranice, kde končí svoboda slova a začíná útok na lidskost a důstojnost, se posunula. A to má dopad na celospolečenské postoje k Romům a k menšinám obecně, i na názory většinové společnosti na společenskou roli vzdělávání.
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat