Karina Hoření: Učitelé narážejí na případy, ve kterých se žáci projevují rasisticky nebo xenofobně, ale málokdy s tím pracují

„Je třeba podpořit učitele, oni jsou ve škole nositeli hodnot a vzory. A snést celé to téma víc na zem, od obecného a abstraktního k problémům ve třídě, ke konkrétním situacím a vztahům, které žáci prožívají. Od obecných konceptů tolerance k osobnostní výchově vedoucí k toleranci spolužáka, který má hendikep nebo je cizinec,“ říká socioložka Karina Hoření, která zkoumala, jak na školách funguje výchova k toleranci. Rozhovor přináší server Rodiče vítáni.

Karina Hoření (ustr.cz)

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:

Jak jste při mapování úspěšnosti výchovy k toleranci postupovali?

Udělali jsme takovou inventuru programů „multikulturní“ výchovy ve školách, a to zejména takových, které byly učiteli a radou projektu identifikovány jako vhodné a rozšířené. Snažili jsme se zjistit, jaký tyto programy měly reálný dopad. Udělali jsme hloubkové rozhovory s učiteli dvanácti vybraných škol. Ptali jsme se jich, jak výchovu k toleranci koncipují, jaké materiály používají. Předesílám, že šlo o učitele, kteří jsou multikulturní výchově jako konceptu příznivě nakloněni, jinak by se s námi nebavili, naše šetření nebylo a ani nemohlo být pro školy povinné. Přesto ani tito sympatizující učitelé neuměli dobře popsat, jak tuto oblast učí, co konkrétně dělají, zda a jak to vztahují k názorům a postojům panujícím v konkrétní třídě. Všichni sice absolvovali nějaká školení, ale žádné postupy do své výuky nezabudovali.

Jaké jsou podle vás situace či příležitosti, kdy by pedagog měl výchovu k toleranci – ať tomu neříkáme tím nenáviděným slovem „multikulturní“ – ve třídě uplatnit?

Takové situace vznikají spontánně. Třeba se probírá nějaký sociální problém a někdo z žaků „vytáhne“ Romy. A může se to stát v různých předmětech. Tady by byla příležitost odložit na chvíli probíranou látku a zůstat u tématu, které zjevně děti zajímá, nebo i rozčiluje. Učitelé celkem snadno narážejí na případy, ve kterých se žáci projevují rasisticky nebo xenofobně, ale málokdy s tím nějak pracují. Proč to podle vás tak je? Pořád převládá velká odpovědnost za to probrat předepsané učivo a to je pro většinu učitelů priorita. Takový učitel vám řekne: „Probírali jsme Indii, řeč se stočila k Romům, žáci začali ventilovat své frustrace, začali jsme o tom debatovat a pak jsme nestihli probrat, co jsme měli“. I když mnohým třeba osobně vadí rasistické postoje žáků, nemyslí si, že by s tím mohli nebo měli něco dělat oni.

Hodně rasistických a xenofobních komentářů se dnes šíří po sociálních sítích.

Ano, velkým problémem je i to, že mnozí učitelé neznají internet a sociální sítě tak dobře jako děti, takže když na ně žák vypálí, že četl tam a tam to a to, často je to zastihne zcela nepřipravené, nevědí, jak argumentovat. Navíc žáci své netolerantní postoje často sdílejí se svou rodinou. Co když takový rodič přijde do školy říct učiteli „nevymývejte mému dítěti mozek?“ Umět zareagovat není jednoduché. Může si navíc být učitel jist, že ho ředitel podpoří?

Co se neosvědčuje, podle vás?

Představa, že stačí žákům dodat přesvědčivé informace, a oni změní postoj, Odporuje to navíc poznatkům současné psychologie. Přesto stále bazírujeme na modelech postavených na předávání informací. Správné informace rovná se správné postoje. Ale to je velký omyl. Ve hře jsou emoce a osobní zážitky. Rodinné či kolektivní komplexy, problémy či mýty. To se žádnou jednorázovou přednáškou nebo workshopem nevyřeší.

Celý rozhovor naleznete zde