Jaroslav Horváth: Nejlepší je vzít naše děti, strčit je mezi vaše děti a nechat je být. Nejsou potřeba miliardy

"Můžete sem nasypat, kolik peněz chcete, třeba miliardu, ale nejjednodušší je vzít naše děti, strčit je mezi vaše děti a nechat je být. Ale bude trvat dalších 50 let, než to někdo pochopí,“ říká Jaroslav Horváth, který trénuje streetfotbalový tým v ostravské „romské vyloučené čtvrti“ Kunčičky. A díky týmu se jeho svěřenci dostanou do styku s majoritní společností. "Přijdeme třeba na hřiště, kde jsou bílá děcka. Dám jim balon. Týmy nejdřív nevědí, jak se k sobě mají chovat, ale hrají spolu, vedou je pravidla. Přijdeme dvakrát třikrát - a za měsíc jsou kluci kamarádi. Jinak se naše děti k majoritní společnosti v podstatě nedostanou," popisuje Horváth. Podle něj jiná metoda integrace než běžný styk s okolím nefunguje. Reportáž přináší magazín Hospodářských novin ego!

Jaroslav Horváth (youtube.com)

"Před pár lety v Kunčičkách žilo nejvýš 10 romských rodin. Bylo tu nádherně. Fungovaly sousedské vztahy, před každým domem byste našla záhony, květiny a lavičky. Lidé se znali a zdravili. Začalo se to lámat během posledních osmi let," vypráví někdejší aktivní fotbalista Jaroslav Horváth.

"Lidé se sice pryč nestěhovali, ale začali umírat starousedlíci. Během jedné zimy se sem působením charitativních spolků a sociálních služeb přestěhovalo hrozně moc cizích lidí – v následujícím létě jsem se rozhlédl a připadal si jako u cizích. Já, který tu bydlím přes dvacet let," stěžuje si Jaroslav Horváth.

"Když nás, Romy, sestěhují bez výběru všechny dohromady a naše děti v tom prostředí vyrůstají, mají výrazně ztíženou možnost udělat si představu o tom, jak vypadá zodpovědnost nebo snaha něco dokázat," zobecňuje Jaroslav Horváth zkušenost s poměry v lokalitě. "Když všechny skončí na jedné škole, což se stalo tady, její úroveň jde dolů. Když mají špatnou docházku, špatně se učí. Se špatným prospěchem není střední škola, bez ní je špatná práce, se špatnou prací máte málo peněz. Z chudoby vyjde špatné bydlení a ošklivé prostředí... Dětem to špatné nakonec přijde normální, protože v tom vyrostly," shrnuje Horváth kolotoč podmínek, které mohou být pozorovateli zvenčí teoreticky jasné, v Kunčičkách se však připomínají s každou dětskou tváří.

"Jsem zvyklý na to, že když nastoupím do tramvaje, všechny holky si chytí kabelky. Ale co mám dělat? Každý den se kvůli tomu trápit nebudu, to bych se utrápil," říká. "Buduju klub Mongaguá, (název podle brazilského města – poznámka redakce). A Mongaguá je značka. Říkám hráčům: vy všichni, co sem chodíte, ji nosíte na zádech. Nemůžete ji ničit. Nesete ji nahoru, ne dolů. Kluci to chápou a vidí, že jsou díky ní 'slavní'. Líbí se holkám - a vyhrávají turnaje. To se líbí každému!"

Celý text naleznete zde