Václav Mertin: „Výchovy“ ve škole by měly sloužit k radosti

„Kdyby učitelé nebyli nuceni neustále se zabývat financováním, navyšováním administrativy, organizačními změnami, ochranou osobních dat, vstřebáváním změn vyhlášek a dalšími primárně nepedagogickými záležitostmi, mohli by si položit otázku, k čemu jsou dnes vlastně ve školách „výchovy“. Rád bych se k této diskusi přidal, protože za léta praxe jsem získal vcelku vyhraněný názor,“ píše Václav Mertin v aktuálním vydání časopisu Školní poradenství v praxi.

Vácalv Mertin (repro ČT)

Mertin mimo jiné píše:

Podle mého by i ve škole výchovy měly sloužit k radosti, odpočinku, změně po náročných aktivitách v hlavních předmětech, k podpoře tvořivosti, citlivosti, ochoty hýbat se, kultivovaného trávení času. Jestliže dítě rozvíjíme v češtině, matematice, dějepisu, fyzice, nehledáme zatím jinou instituci, než je škola. Celý vzdělávací systém je uzpůsoben tomu, že dítě pokračuje vzdělávacím systémem až k vysokoškolskému diplomu v konkrétní oblasti. Jestliže však chceme rozvíjet dítě v některé sportovní disciplíně, volíme sportovní oddíl, pokud ve výtvarné výchově, pak vybíráme kroužek nebo ZUŠ, na hudebku máme ZUŠ.

Jaké vidím východisko? Z psychologického hlediska neshledávám žádný smysl v tom, že někdo dostane z výchovy dvojku nebo ještě horší známku. V první řadě bych tedy doporučoval přestat tyto předměty známkovat. Uznávám, že by u nich mohlo zůstat slovní hodnocení.

Za druhé bych mnohem víc vycházel z toho, co je pro děti v těchto oblastech přínosné v běžném životě, o letních nebo zimních prázdninách. Jde totiž o to, aby měly co nejvíc dovedností, které uplatní mezi vrstevníky i později, jako dospělí, např. při výchově dětí. Vzhledem k tomu, že dnešní život je nesmírně pestrý, mělo by se dítě seznámit s bohatou škálou aktivit ve všech uvedených předmětech. Třeba ho některá zaujme natolik, že se jí bude věnovat i ve volném čase. Uznávám, že škola nemá podmínky pro všechny myslitelné aktivity, ale leckde vidíme velikou tvořivost a vynalézavost učitelů.

Omezil bych soutěžení a hodnocení absolutní výkonnosti. Zrušil bych tedy všelijaké limity. Vzpomínám, že jsem snad nikdy nebyl v tělocviku poslední, ale existovaly aktivity, kterým jsem se systematicky a někdy velmi rafinovaně vyhýbal. Tělocvik nebyl zaměřen na to, abych se něco nového naučil, abych ztratil obavy, ostych a získal zájem, ale abych víceméně bez tréninku předvedl výkon. Upřednostňoval bych tedy nastavení na to, aby se každé dítě něco naučilo, případně se v něčem zlepšilo. Podstatná je rovněž radost z činnosti.

My sice přidáme hodinu tělocviku, jenže důležitější roli hraje, jestli se děti budou hýbat v dospělosti. Pokud se nám to příliš nedaří, a bez větší radosti to skutečně nepůjde, pak škola nesplnila úkol.

Někdy si říkám, jestli jsme opravdu tak rigidní a pedagogicky netvořiví, abychom se nedokázali zamyslet nad smyslem těchto předmětů a reformulovat jejich cíle a následně i obsah a hodnocení. Závidím dětem, které i ve školním věku rády kreslí, kterým nezmizí chuť zpívat a hýbat se, přestože jejich dovednosti nejsou nijak ohromující a patrně ani žádný velký talent nemají.

Celý text naleznete v aktuálním vydání časopisu Školní poradenství v praxi