V obou našich školách je totální mix národností. Všechno, co si dovedete představit, říká Češka žijící ve Vídni

„Atmosféra ve školách a školkách je kamarádská, není co vytknout. Zvlášť na základní škole jsou rodiče dost zapojeni do chodu školy – chodí se třídou na výlety a pomáhají učitelce v hodinách,“ popisuje Ivana Indiková, která žije s rodinou ve Vídni. Její děti nejsou ve škole zdaleka jediní cizinci, naopak rodilých Rakušanů je ve třídě jen pět. Třetí díl vyprávění o vídeňských školách přináší server Rodiče vítáni.

Prvňáci mívají takzvaný „písmenkový den“, kdy je vyučování volnější, ve třídě jsou stanice s různými úkoly a děti se seznamují s novým písmenkem. Když se to konalo u Veroniky ve třídě, museli do školy přijít tři rodiče, kteří ve třídě celý den pomáhali. Jinak by byly děti „trestány“ standardní výukou. Je to časově náročné a rodiče s běžnou prací si těžko můžou brát každý měsíc jedno dopoledne volno, aby kreslili s dětmi. Já jsem tehdy pracovala na Akademii věd a tam to šlo, tak jsem se účastnila. Bylo to fajn, poznala jsem všechny děti ve třídě i učitelku a bylo to přínosné.

Ve vyšších ročnících se po rodičích chce, aby spolu se třídou jezdili na výlety. Učitelka informuje, kdy kam by chtěla s dětmi jet a prosí rodiče o doprovod. Většinou se někdo najde, na to stačí jeden člověk. Výlety jsou: bruslení, pamětihodnosti města, knihovna, divadlo…

Ve třetí třídě je povinné plavaní, tedy zatím, uvidíme, jestli to vydrží – muslimská komunita se tomu dost brání. I tam musí chodit jeden rodič pomáhat dětem s převlékáním a sušením vlasů. Nad tím kroutím hlavou – my jsme chodili plavat od první třídy a nikdo nám nepomáhal. A na převlečení jsme měli desetiminutovou přestávku.

Národnostní mix vítáme, jen jazykově to někdy hapruje

Atmosféra ve školách i školkách je příjemná, kamarádská. Není co vytknout. V obou našich školách je totální mix národností. Všechno, co si dovedete představit, jen Indiánů je málo. Ne, vážně, Japonci, Číňani, Vietnamci, Jihoevropani – Bosna, Albánie…, černoši z různých koutů, Filipínci, Indové…

V Romanově třídě je pět rodilých Rakušanů, u Veroniky o něco víc, ale taky jsou v menšině. Já osobně považuju tuhle národnostní směs za pozitivní, děti to přijímají automaticky. Horší je to s jazykem – spousta přistěhovalců se pohybuje výlučně ve vlastní komunitě a německy mluví špatně i po čtyřech letech školy.

Existuji takzvané integrační třídy, kam chodí děti s absolutní absencí němčiny. Tyhle třídy mívají víc učitelek, aby jim pomohly, ale úplně to nefunguje. Například k Romanovi nastoupily letos dvě děti bez německých základů – chlapec z Číny a slečna ze Sýrie. Jsou to hrozně milé děti, ale asi dost trpí. Je na ně málo času a co jsem viděla na výletě, děti s nimi nekomunikují. Hlavně ta Syřanka – je o tři roky starší (!) a po víc než půl roce ve škole nepozoruji žádné zlepšení. Takže z mého hlediska integrační plány selhávají. Podobné zprávy mám i z gymnázia.

Ivana Indiková žije ve Vídni od roku 2001. Vystudovaná bakterioložka pracuje ve farmaceutické společnosti, manžel virolog je výzkumníkem na Veterinární univerzitě. Obě děti navštěvují vídeňskou školu – dvanáctiletá Verunka je ve třetím ročníku osmiletého gymnázia, desetiletý Roman ve čtvrté třídě.

Celý text naleznete zde
Předchozí díl naleznete zde