„Ačkoliv možná působím velice pozitivně, mám hodně dlouhý seznam věcí, které mi vadí. Osobně mám největší problém s velkým počtem dětí ve třídě a známkováním. Ale to je na delší povídání. Já sama se tedy snažím zaobírat pouze těmi problémy, které mohu změnit. Nad svým rozhodnutím stát se učitelkou jsem rozhodně nikdy nezapochybovala,“ říká učitelka základní školy Miriam Hejzlarová v rozhovoru pro MF DNES.
 |
| Miriam Hejzlarová (linkedin.com) |
Takže máte jasno až do důchodu?
To si upřímně nemyslím. Být učitelem je opravdu hrozně náročné a unavující. A kdo to nezkusil, ten vůbec neví, o čem mluvíme. Ačkoliv mě to neskutečně moc baví a naplňuje a cítím, že jsem na správném místě, neumím si představit, že to budu dělat do sedmdesáti.
Jak byste si to představovala jinak?
Kdybych měla například teď po těch šesti letech pauzu, mohla se vzdělávat, nebýt u dětí a pak se vrátit, tak si myslím, že by se to dalo zvládnout. Takhle to ale funguje možná ve Finsku, rozhodně ne u nás. Takže co budu dělat za třicet let, nevím. Myslím, že bych se mohla věnovat těm výukovým materiálům. Učila bych třeba jen na půl úvazku a ve zbytku času bych vytvářela materiály pro své kolegy. To by se mi líbilo.
Jaké to je učit cizí jazyk takhle malé děti?
Nejlepší. Rozhodně bych nechtěla učit žádné starší děti. Řídím se heslem, že děti se mají učit anglicky, nikoliv o angličtině. A z toho důvodu používám ve výuce obrázkové karty – flashcards, které mi učení usnadňují a dříve jsem si je i sama vyráběla.
Proč jste si je začala vyrábět sama?
Žádný ucelený systém karet u nás nebyl k dispozici, a navíc mě tohle ohromně baví. Vytvářet si učební pomůcky, zdobit třídu, vyrábět nástěnky, to je taková moje vášeň.
Znamená to, že když odučíte, tak začnete ještě vyrábět vlastní pomůcky?
Tak nějak. Ale už to se mnou není tak hrozné, jako to bývalo. Vzpomínám si, že jsem po vysoké škole celý měsíc před nástupem do práce pořád vystřihávala a piplala takový barevný rozvrh hodin z filcu, protože jsem byla přesvědčená o tom, že bez něj nemohu začít učit. Měli jsme takový krásný na základní škole, když jsem byla malá, a tak jsem ho musela vyrobit i svým žákům.
Jak na takové materiály reagují děti? Přijímají je snáze než učebnice?
Jsem přesvědčená o tom, že děti baví nejvíc to, co baví učitele. Když si s nějakým předmětem vyhraju, připadá mi zábavný, dám do něj spoustu energie, kterou ty děti pak cítí a ocení ji. Já sama učebnice moc nemusím, takže ani moji žáci je nemají v oblibě. Ale určitě bych to nezobecňovala. To je věc každého učitele a jeho přístupu.
Celý rozhovor naleznete v dnešní MF DNES
První díl seriálu MF DNES o učitelích pražských základních a středních škol naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat