Učitel Bohuslav Hora: Moje filozofie je „přistihnout“ děti při úspěchu, ne při neúspěchu. To dokáže každý

„Učitel musí umět improvizovat. Hodina se vám neustále proměňuje pod rukama. Je třeba umět rychle reagovat. Aha, tohle vás zajímá, tak to pojďme prozkoumat. Já o tom sice nic moc nevím, ale můžeme si to společně zjistit, zdroje jsou kolem nás... Učitel je jakýsi garant obsahu a výběru zdrojů. Diriguje orchestr podle not, které ještě nejsou napsané,“ říká učitel dějepisu a informatiky Bohuslav Hora v rozhovoru pro Lidové noviny. Hora získal třetí místo v nultém ročníku české varianty mezinárodní učitelské soutěže Global Teacher Prize.

Bohuslav Hora (zsplana.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Jaký máte styl výuky? Mění se nějak v čase?

Vlastně se mění to, že se čím dál méně připravuju a čím dál víc nechávám dětem vybrat, co chtějí dělat. V šestce s nimi projdu pravěk a starověk a neučíme se ty běžné věci, které se od dějepisu očekávají. V sedmičce to zopakujeme, aby jim to přešlo do krve. Přitom se učíme pracovat s technikou…

Natáčíme třeba výukové filmy. No a v osmé výuka funguje formou referátů, u kterých si děti volí téma. Referát se mnou konzultují, tím pádem i já vím, na co se připravit. A v deváté třídě máme závěrečné práce. Žáci celý rok zpracovávají svoje téma a v červnu pak práci obhajují.

Jak to máte se známkováním? Dáváte i čtyřky a pětky?

Už jsem nějaké dal, ale jsem hodnější a hodnější. Moje filozofie je „přistihnout“ děti při úspěchu, ne při neúspěchu. To dokáže každý. Ale ukázat jim, že se umí něco naučit a jak, kde je jejich posun, to je úkol hodný dobrého učitele... Česká škola děti moc neučí, jak se učit. A my se tedy snažíme, aby se to děti naučily. To je klíčová kompetence pro život.

Mnozí učitelé, zvlášť ti unavenější, mají pocit, že se škola rozpadá, žáci si dovolují, vzrůstá chaos. Zažíváte s žáky nepříjemné situace? A pokud ano, jak se s nimi vyrovnáváte?

Takové situace jsou v životě každého učitele. Než se sladím s novou třídou, trvá to někdy déle, než bych si přál. Ale musíte na tu situaci reagovat: Aha, vám to takto nevyhovuje, tak jak? Tím ale odbíháme od učiva, mohl by někdo namítnout. Ano, ale vztahy jsou důležitější než učivo, bez dobrých vztahů se učit nedá, rozhodně ne efektivně...

Na našem malém městě jsou rodiče, a tudíž i děti dost konzervativní, orientovaní na výkon. Takže dítě klidně přijde a řekne: „Ale já se chci učit letopočty!“ Já odvětím: „Já ti v tom rozhodně nebráním, je to na tobě.“ Čím jsem starší, tím víc vyznávám svobodu: Rozhodni se, čemu chceš věnovat čas. Je vždy něco za něco. Když se budeme biflovat letopočty, nestihneme o historii přemýšlet. Ale já ti to umožním, jestli chceš.

Jak tedy učíte, prakticky?

V dvouhodinovkách. Myslím, že jeden z problémů školství jsou krátké, pětačtyřicetiminutové hodiny, na které se školní den dělí, a ty rychlé přechody z jednoho předmětu do druhého. Ztrácí se kontinuita. V delších učebních blocích se toho dá naučit daleko víc. Mě by bavilo to učit třeba v denních nebo i týdenních dílnách. Dvouhodinovka má k ideálu daleko, ale je to lepší než polovina.

Celý rozhovor naleznete v dnešních Lidových novinách