Romské děti nemají stimulující prostředí, proto je berou jako lehce mentálně postižené, říká Magdalena Karvayová

„Pro romské děti se ale problém úplně nevyřeší, přestože inkluzivní novela zákona byla původně přijata právě kvůli tlaku mezinárodních organizací, hlavně Evropské komise, na Českou republiku v souvislosti se situací romských dětí… Velkým problémem je v Česku nenápadná segregace v běžných školách. Stává se, že jsou třeba i v jedné a té samé škole otevřeny dvě třídy, jedna pro Romy a jedna pro ostatní děti... V blízkosti vyloučených lokalit jsou školy, kam chodí jen Romové. Některé bývalé praktické školy jen změnily název a staly se z nich segregované školy převážně pro romské děti,“ říká Magdalena Karvayová v rozhovoru pro časopis Perpetuum.

Magdalena Karvayová (youtube.com)

Díky kampani a iniciativě, které se v Ostravě s vaší kolegyni Jolanou Šmarhovyčovou věnujete, dal také předloni na jaře český soud za pravdu romským rodičům, kteří si stěžovali, že základní škola Pěší odmítla přijmout jejich děti. Jsou případy, kdy ředitel u zápisu odmítá romské děti, časté?

Kampaň pro zápis romských dětí na kvalitní základní školy v Ostravě probíhá od roku 2014 ve čtyřech lokalitách. Rozhodně nejde o výjimečný případ. I teď řešíme podobný případ, i když ještě o něco komplikovanější. Jde o vyloučenou lokalitu, v jejímž okolí je jen jedna škola, ale rozdělená na dvě budovy. Jedna z nich je pro děti se “studijními předpoklady”. To je škola, kam chodí děti z majority, zatímco do té druhé chodí jen Romové. Vždy když jde romský rodič zapsat dítě na tuto školu, skončí dítě nakonec v té druhé škole. Mnoho podob segregace romských dětí začíná už při zápisu.

Jaké důvody k takovému postupu školy uvádějí?

Většinou to vysvětlují tak, že nemají místo.

Jak s rodinami pracujete?

Hlavně jim říkáme, jaká mají jako rodiče práva. Jde o jedno ze základních lidských práv, právo na rovný přístup ke vzdělání. Nepracujeme s nimi způsobem, jak to dělá většina neziskových organizací. Nebereme je jako klienty, ale jako partnery. Pracujeme s celou komunitou. Dáváme jim nástroje k tomu, aby oni sami přinesli změnu. Také je motivujeme, aby případně nevzdávali úsilí zapsat dítě na dobrou školu. Cílem je, aby byli sami schopní bojovat za svá práva.

Je to tedy tak, že romští rodiče mnohdy třeba neví o rozdílu mezi praktickou nebo segregovanou školou, kam třeba i sami chodili, a běžnou školou? Jakým způsobem se pak snažíte k nim ty informace dostat?

Ano, nemají informace, a je to i jeden z důvodů, proč bylo tolik dětí v Česku v praktických školách. Většina romských rodičů sama prošla praktickými školami, kde získali jen velmi omezené vzdělání. Nevědí, že existují různé typy základních škol a dítě většinou pošlou do školy, která je blízká jejich domovu, tedy často vyloučené lokalitě. Je logické, že když nerozumí vzdělávacímu systému, zkrátka pošlou dítě do nejbližší základní školy, kterou znají, protože do ní sami chodili, nebo do nich chodí děti jejich známých. Jenže taková škola je buď bývalá praktická škola, nebo segregovaná škola v blízkosti vyloučené lokality. Je to tedy takový začarovaný kruh.

Jaké další příčiny toho, že tolik romských dětí bylo v Česku dáváno do praktických škol (dříve se jim říkalo zvláštní)?

Důvodů je víc. Jde o dlouhodobou praxi pedagogicko-psychologických poraden, které romské děti diagnostikují jako „lehce mentálně postižené“. Již delší dobu se přitom řeší otázka způsobu diagnostiky dětí v poradnách.

V chudých rodinách ve vyloučených lokalitách děti nemají prostředí, které by působilo stimulačně. Chybí podněty, hračky, které by jim pomohly rozvíjet se, ty děti třeba před příchodem k zápisu či do pedagogicko-psychologické poradny nikdy nedržely v ruce pastelku, nebo si neprohlížely knížku. Navíc v romských rodinách na ně rodiče třeba ani nemluví česky, ale romsky. Jak můžete dopadnout v testování, které probíhá v jazyce, kterému nerozumíte.

Situaci s praktickými školami již řeší inkluzivní novela školského zákona. Vyřeší se tím ale vše?

Hlavní přínos novely, která platí od září 2016 je v tom, že lehké mentální postižení již neslouží jen jako nálepka odsuzující dítě k docházce do praktické školy. Díky novele se teď na základě diagnozy individuálně hledají podpůrná opatření nejvhodnější pro dané dítě tak, aby mohlo zůstat v běžné škole. Důležitou změnou je to, že finanční prostředky jdou přímo za dítětem, částka se odvozuje od jeho potřeb a je stejně velká nezávisle na tom, jestli je dítě ve speciální nebo běžné škole.

Pro romské děti se ale problém úplně nevyřeší, přestože inkluzivní novela zákona byla původně přijata právě kvůli tlaku mezinárodních organizací, hlavně Evropské komise, na Českou republiku v souvislosti se situací romských dětí.

Jaké jsou tedy v současnosti problémy?

Velkým problémem je v Česku právě nenápadná segregace v běžných školách. Stává se, že jsou třeba i v jedné a té samé škole otevřeny dvě třídy, jedna pro Romy a jedna pro ostatní děti. Jsou také segregované školy se dvěma budovami, jako škola zmíněná výše. V blízkosti vyloučených lokalit jsou školy, kam chodí jen Romové. Některé bývalé praktické školy jen změnily název a staly se z nich segregované školy převážně pro romské děti.

Sami Romové ale často upřednostňují segregovanou školu. Pro romské rodiče je nejdůležitější věcí bezpečí a spokojenost jejch dětí. Proto je dají do školy, kterou znají a kde je hodně Romů. Romské děti v běžných školách také často čelí šikaně.

Máte s tím osobní zkušenosti?

Ano, na základní škole jsem pocítila šikanu ze strany spolužáků.

Z jakého rodinného zázemí pocházíte?

Můj otec měl magisterský titul z politologie, ale nikdy neměl možnost uplatnit vzdělání na pracovním trhu. Většinu života se živil jako věštec na volné noze. Matka nedokončila střední školu a pracovala jako pokojská. Žili jsme velmi chudě.

Chtěli někdy Vás nebo někoho z Vašich sourozenců či známých dát do praktické školy?

Chtěli mě dát do praktické školy, přestože jsem ve škole měla dobré výsledky. Vadilo jim mé chování a spíš se mne tak chtěli „zbavit“.

Přitom jste vystudovala vysokou školu…

Studovala jsem mezinárodní střední školu Townshend International School v Hluboké nad Vltavou. Bakaláře pak mám z komparativního práva, které jsem studovala na Anglo-Americké univerzitě v Praze.

Jaké prostředí a děti na mezinárodní střední škole byly?

Byla to nejlepší zkušenost v mém životě. Byli tam studenti z celého světa, celkem 200 národností. Bylo to poprvé, kdy jsem se cítila být přijímána taková, jaká jsem. Poprvé, kdy jsem neměla pocit, že na mě spolužáci a učitelé koukají jako na někoho „horšího“. Brali mě stejně jako každého jiného. Na druhou stranu jsem pro ně ale byla něčím jedinečná, protože jsem v té době byla jediná Romka, která tam studovala.

Když jsem tam začala studovat, v podstatě jsem nerozuměla anglicky. Učitelé mi ale věnovali čas, pracovali se mnou. Za tři měsíce jsem pak byla vyhlášena nejlepším studentem měsíce. Kromě toho, že jsem tam získala skvělé vzdělání, jsem tam hlavně vyrostla jako člověk, zformovala se tam má osobnost. Díky té škole jsem dnes tím, kým jsem.

Můžete tedy porovnat prostředí a atmosféru v českých školách s prostředím v mezinárodní škole? Jak jste vnímala přechod z jedné školy na druhou? Co vám dalo prostředí mezinárodní školy?

Popravdě, v běžné české škole, kam jsem chodila předtím, jsem se cítila jako „nikdo“. Byla jsem demotivovaná, nepřijímaná, měla jsem hrozně nízké sebevědomí. Neměla jsem skoro žádné kamarády, kromě jednoho. Byla jsem pro ně „špinavá cikánka“. Neznamenala jsem pro ně nic. Když jsem v osmé třídě přestoupila na mezinárodní školu, stal se ze mě nejšťastnější člověk na světě. Začala jsem nabývat sebevědomí, cítila jsem se jedinečná. Zároveň jsem se učila vnímat a respektovat tolik různých kultur i náboženství. Studium v takovém prostředí mě neskutečně obohatilo jako člověka a dalo mi to široké povědomí o světě. Naučila jsem se mnoho sociálních dovedností, které mi pomáhají v mém každodenním životě.

V českém prostředí panuje předsudek, že Romové nemají o vzdělání svých dětí a vzdělání obecně zájem….

To není pravda. Problém je, že jim chybí znalosti o vzdělávacím systému, jak jsem říkala. Také je třeba brát v potaz jejich životní podmínky. Život ve vyloučených lokalitách, chudobě a dluzích přináší každý den problémy jako jak něco zaplatit, nebo jak děti nakrmit. V prostředí existenčních problémů není na řešení vzdělání tolik prostoru.

Bylo pro Vaši rodinu těžké podporovat Vás ve Vašem studiu?

Na střední škole, moji rodiče museli platit školné 16 tisíc korun a studium tam trvá šest let, jako na českém šestiletém gymnáziu. Moji rodiče a sourozenci doslova trpěli hladem, protože tolik peněz šlo na mé studium. Žili jsme tehdy v opravdu hodně chudých podmínkách, ale věděli jsme, že vzdělání představuje jedinou cestu z toho začarovaného kruhu.

Na vysoké mě pak již podporovat nemohli, vždy jsem měla při studiu práci. I když někdy bylo obtížné ji získat.

Potýkala jste se při shánění práce s předsudky?

Ano, potýkala jsem se s tím často. Myslím, že mi několikrát nedali práci proto, že jsem Romka. Chtěla jsem třeba jen brigádu jako recepční. Sháněli někoho, kdy by se domluvil anglicky a já jsem studovala celou střední i vysokou školu v angličtině, přesto mi často vůbec nedali šanci.

Myslíte, že by České společnosti pomohlo, kdyby více dětí chodilo do takové školy, jako jste chodila Vy, kde mají možnost potkat lidi z jiných kultur, národností, z různých koutů světa?

To by jistě pomohlo. Doufám, že jednou budou všechny české školy jako ta, do které jsem chodila já. Inkluzivní vzdělávání je proces, který se týká celé společnosti, a my jsme stále na jeho začátku. Inkluze ve vzdělávání je základ a myslím, že když tohle zlepšíme, pomůže to všem.

Pomohlo by naopak třeba zařazení výuky o Romech (historii, kultuře, tradicích) do osnov na školách? Kdyby se tak Češi dozvěděli o Romech více a mladým Romům by to zase mohlo pomoci zvýšit sebevědomí?

Ano, přesně. Pomohlo by to bořit stereotypy o Romech a podpořilo porozumění mezi romskými dětmi a dětmi z majority. Také by to pomohlo romským dětem vnímat svou identitu. Nejde o zvýšení sebevědomí, ale o to být hrdí na to, kdo jsme, protože převaha negativních zpráv o Romech ovlivňuje nejen majoritu, ale i romskou komunitu. Potřebujeme se učit o naší minulosti a znát svou kulturu, abychom měli romskou identitu.


Se souhlasem redakce převzato z časopisu Perpetuum