Radek Sárközi v rozhovoru pro Českou školu: Místo podpory a pomoci čelí školy tlaku ministerstva, neziskovek i rodičů.

„Nejdůležitější je, aby učitelé komunikovali mezi sebou a vzájemně se respektovali a pomáhali si. A stejným způsobem komunikovali s rodiči i žáky - sebevědomě, profesionálně a s respektem. Není dobré se před ostatními ponižovat, ani se nad ně povyšovat,“ říká v rozhovoru pro Českou školu prezident spolku Pedagogická komora Radek Sárközi.

Radek Sárközi (pedagogicka-komora.cz)

Za jeden ze základních problémů českého školství považuji všeobecnou nedůvěru, narušenou komunikaci - mezi různými skupinami učitelů, učiteli a politiky a úředníky, učiteli a „experty“, učiteli a rodiči…

Komunikace i spolupráce opravdu vázne. Hlavní problém vidím v tom, že ministerstvo školství nekomunikuje s řadovými učiteli a řediteli. Spoléhá se na sociální partnery jako je Unie školských asociací CZESHA (a její jednotlivé členské asociace škol a ředitelů) a školské odbory. Jejich vedení bohužel před zájmy svých členů upřednostňuje dobré vztahy s ministerstvem školství. Kvůli tomu postupně narůstá nedůvěra pedagogů vůči těmto organizacím, která se projevuje masovým odlivem členů.

Přestože učitelé předem varovali např. před dopady špatně připravené inkluze, nikdo jejich oprávněné výtky na ministerstvu neposlouchal. MŠMT komunikovalo jen s vybranými organizacemi, které ho veřejně podporovaly. Neziskové organizace mají svou nezastupitelnou roli ve vzdělávání, pokud pomáhají dětem, rodičům, učitelům, rodinám a školám. Některé z nich ale začaly lobbovat za změny legislativy a vytvářet tlak na učitele, což jim nepřísluší. Přetížení, frustrovaní a špatně placení učitelé to oprávněně vnímají velmi negativně.

Roste i tlak rodičů, kteří se pokoušejí zasahovat pedagogům do jejich práce. Místo podpory a pomoci tak školy čelí tlaku z ministerstva a jím přímo řízených organizací (kontroly ČŠI), neziskovek i rodičů. Zároveň pedagogové nenacházejí oporu u vlastních organizací, jako jsou odbory a CZESHA, které by měly být na jejich straně.

Co s tím?

Učitelé se dlouhou dobu nedokázali zorganizovat. Pomohla až petice proti kariérnímu řádu, kterou připravil tým zakladatelů spolku Pedagogická komora. Náhle se ukázalo, že pokud se učitelé spojí, mohou prosadit velmi rychle změny v legislativě. Věřím, že se díky Pedagogické komoře, která má již přes 1860 členů, dají učitelé, ředitelé i další pedagogičtí pracovníci dohromady a prosadí řadu pozitivních změn - revizi inkluze, snížení administrativní zátěže škol, navýšení rozpočtu školství a očištění legislativy od změn, které prosadila Kateřina Valachová a Stanislav Štech. Díky tomu, že se Pedagogická komora stala velmi rychle nejpočetnějším školským spolkem v ČR, nebude moci MŠMT nadále ignorovat názory řadových pedagogů. Díky postupně narůstajícímu profesnímu sebevědomí učitelů bude lehčí čelit i neoprávněným zásahům neziskových organizací, které se zaměřují na lobbing namísto pomoci a podpory.

Nejdůležitější je, aby učitelé komunikovali mezi sebou a vzájemně se respektovali a pomáhali si. A stejným způsobem komunikovali s rodiči i žáky - sebevědomě, profesionálně a s respektem. Není dobré se před ostatními ponižovat, ani se nad ně povyšovat. Toto je cesta, kterou chce jít Pedagogická komora.

Říkáte, že učitelé spolu musí komunikovat, respektovat se, nabízíte jako řešení Pedagogickou komoru a zároveň jste na těch několika řádkách výše zkritizoval ostatní organizace zastupující pedagogy, navíc i ministerstvo, ministry, neziskovky. Jak to jde dohromady? Máme tomu rozumět tak, že právě spolek Pedagogická komora je ten jedině správný, nositel správných názorů, jediný skutečný reprezentant učitelů?

To musí posoudit učitelé a ředitelé škol. V tuto chvíli jsme jedna z mála organizací, které roste členská základna. V ostatních profesích to je tak, že v komoře jsou všichni příslušníci dané profese. V dalších organizacích jako jsou odbory nebo spolky je jen někdo. Za ideální považuji „dvojí členství“, kdy je pedagog členem Pedagogické komory a zároveň oborového spolku, např. Společnosti učitelů českého jazyka a literatury nebo Asociace speciálních pedagogů. Myslím si, že máme co nabídnout – především profesionalitu, odbornost, transparentnost, demokratické hlasování... A především konkrétní viditelné výsledky naší práce.

V Pedagogické komoře velmi často hlasujeme a až na základě výsledků hlasování teprve podnikáme konkrétní kroky. I naše stanovy vznikaly tak, že byly vystaveny on-line a kdokoliv se k nim mohl vyjádřit. Navázali jsme spolupráci s řadou organizací (http://www.pedagogicka-komora.cz/2017/12/spolupracujeme-s.html). Když jsem na jaře loňského roku zveřejnil záměr založit spolek Pedagogická komora, obeslal jsem všechny spolky učitelů a ředitelů škol. Potěšilo mě, že některé organizace reagovaly vstřícně, jiné vyčkávaly (čemuž rozumím), ale např. z CZESHA nepřišla žádná odpověď - místo ní zveřejnila tato unie školských asociací na svém webu stanovisko proti vzniku Pedagogické komory. Stejně postupovalo i vedení školských odborů. Z naší strany stále platí nabídka na spolupráci, ale na druhé straně ochotu spolupracovat nevidím.

Nové vedení MŠMT je mnohem vstřícnější a vzbuzuje ve mně naději, že se věci posunou k lepšímu. Jednali jsme asi 90 minut s ministrem Robertem Plagou. Výsledkem jednání je, že se Pedagogická komora zapojí do pracovních skupin MŠMT.

Denně se v médiích a učitelských diskusích skloňují možná desítky zásadních problémů českého školství a českých škol: Selektivita - víceletá gymnázia, výběrové školy a třídy, soukromé školy…, a na druhé straně „běžné“ veřejné školy doničené inkluzí. Přílišná závislost vzdělávací dráhy a úspěšnosti dětí na rodinném původu. Počet dětí ve třídě. Nezvládnutá inkluze. Špatný výběr a nedostatečná příprava ředitelů. Platy učitelů. Nekoncepčnost ministerstva a politiků obecně. Nesoudnost rodičů. Nízká prestiž učitelů. Nedostatek učitelů. Nedostatečné vybaví škol. Přebujelá administrativa. Nejasnosti kolem financování škol… Jsou to opravdu ty hlavní problémy? Jaké vidíte vy?

Primárním problémem je dlouholeté podfinancování rezortu spojené s absencí vize, kterou podle školského zákona z roku 2004 měl definovat Národní vzdělávací program. Zkušenosti z tzv. úspěšných vzdělávacích systémů ukazují, že pro pozitivní změny je třeba celospolečenská i odborná diskuse a na ní navazující konsenzus.

U nás se setkáváme stále častěji s různými direktivními a silovými zásahy do systému shora. Ty jsou navíc často iniciovány lobbistickými skupinami nebo dokonce jednotlivci. Reakce pedagogického terénu na tyto často diletantské zásahy je pak celkem pochopitelně skeptická nebo i vysloveně negativní. Zásadním problémem je, že se chystané změny nekonzultují s řadovými učiteli a řediteli škol. Protože je budou v praxi realizovat, měli by mít učitelé a ředitelé možnost spoluvytvářet jejich podobu. Řada z vyjmenovaných zásadních problémů je důsledkem těchto dvou primárních.

Jak vidí hlavní problémy členové vašeho spolku, mezi kterými jste organizovali anketu?

V tuto chvíli probíhá rozsáhlá anketa, kterou jsme ještě nevyhodnotili, ale mohu nabídnout starší anketu, kterou jsme dělali v naší facebookové skupině. V této anketě určili respondenti tyto největší problémy českého školství:

- Inkluze nebyla řádně připravena, ověřena ani vysvětlena.
- Platy ve školství jsou tragicky nízké, příplatek třídních učitelů neodpovídá jejich práci.
- Neúměrně se zvyšuje administrativa týkající se téměř všech aktivit týkajících se výuky i chodu školy.
- Pedagog nemá téměř žádné zastání a možnosti bránit se "šikaně" ze strany rodičů a bohužel (čím dál tím častěji) i dětí.

Také zaostává podpora práce ředitelů, omezuje se jejich nezávislost a posiluje vnější kontrola. Jakoby jim nikdo nevěřil, že svou práci budou dělat zodpovědně a kvalitně. Ředitelům chybí řada nástrojů ke skutečnému řízení školy. Často se setkáváme s přílišnou politizací funkce ředitele. Zde je zřejmě na vině nedostatečně vymezená funkce zřizovatelů a školských rad, kde je v současné podobě nepoměr mezi pravomocemi a zodpovědností.

Obdivuji každého ředitele, kterému se za stávajících podmínek daří měnit svou školu k lepšímu. A smekám před každým pedagogem, kterému se to daří ve třídě. Situace je opravdu velmi špatná. Sotva se školy trochu sžily s RVP a ŠVP, přišla inkluze. Do mateřských škol se mají od roku 2020 dostat desítky tisíc nezralých dvouletých dětí. Ke vší administrativě přibude letos GDPR.

Osobně považuji za základní otázku pro české školství to, co jste právě naznačil: Co lze konkrétně dělat ve škole a ve třídě, aby každá běžná veřejná škola byla výborná? A lze to vůbec? „Experti“, ale i řada učitelů tvrdí, že výuku lze radikálně měnit k lepšímu i za stávajících podmínek, že záleží především na kvalitě ředitele a přístupu učitelů… Není to ale jen teorie, iluze? Co lze konkrétně dělat? A co naopak nelze? Jakou podporu potřebují ředitelé a učitelé? Proč to na některých školách jde a jinde nikoli?

Experti často jen udílejí knížecí rady. Lidé, kteří se v poslední době vydávají za “experty” a vystupují v médiích, často nikdy neučili nebo jen krátce na částečný úvazek. Jen si něco načetli nebo maximálně viděli, jak vyučují profesionálové…

Rozhodně existují školy, kterým se daří jejich proměna i za stávajících podmínek. A vůbec nemusí jít o soukromé školy, jak se často traduje. Řada státních škol prošla velkou pozitivní proměnou. Jsou státní školy nebo třídy montessori, waldorfské, začít spolu, daltonské… Většinou se ovšem jedná o výsledek velkého nasazení vedení těchto škol a především učitelů, které jde hodně nad rámec jejich běžné pracovní doby. Takovéto sebeobětování ovšem nemůžeme chtít po všech učitelích, kterých je 150 000. Stát by měl vytvořit učitelům podmínky, aby nebyli zahlceni administrativou a mohli se plně věnovat výuce a přípravě na ni, nebo řízení školy a pedagogického vedení zaměstnanců v případě ředitelů. Ne všechny informace, které o sobě školy zveřejňují, že se jim daří, jsou v praxi naplňovány.

Můžete být konkrétnější? Co funguje? Co se osvědčuje? Jsou postupy, metody, které lze zobecňovat a přebírat od úspěšných škol? Ať už jde například o hodnocení, způsoby motivace žáků, práci s projekty, skupinovou práci, vzdělávání a motivaci pedagogů, přípravu a výběr ředitelů, komunikaci se žáky a rodiči… Co doporučujete učitelům a ředitelům?

Osvědčila se vzájemná návštěva učitelů a ředitelů různých škol. Někdy alespoň zjistí, jak to nedělat, často se ale setkají s inspirativními náměty, které by je nenapadly a které mohou později vyzkoušet ve své škole. Učitelé i ředitelé škol by měli častěji vyjíždět na zkušenou do zahraničí i po českých školách. Osvědčila se také dlouhodobější školení. Sám vedu 250hodinové specializační studium pro koordinátory tvorby ŠVP, v jehož rámci s kurzisty navštěvuji zajímavé školy s programem montessori, začít spolu, waldorfské školy, daltonské nebo třeba ZŠ Londýnskou v Praze. Výborné jsou i dlouhodobé kurzy přímo na školách, kdy se pracuje s celým pedagogickým sborem. Krátkodobé jednodenní kurzy, kdy učitel sám někam vyjede, nemají takovou efektivitu, ale ani ty bych úplně nezavrhoval. Tento přístup k dalšímu vzdělávání pedagogických pracovníků je ovšem velmi nákladný - dají se na něj využít finance z evropských fondů. Horší už je to s volným časem učitelů a ředitelů. Velmi mě zaujal projekt Pomáháme školám k úspěchu, ale v tom je jen několik málo škol a jeho náklady jsou jistě obrovské a bez velkého sponzora by se neobešel. V jeho rámci učitelé zkouší tandemovou výuku, mají pedagogického konzultanta apod. Levněji to lze řešit vzájemnými návštěvami výuky mezi učiteli dané školy. Ale podívat se, jak to chodí na jiných školách, považuji za velmi důležité.