Žijeme v době, kdy se svět velmi rychle mění, je potřeba reagovat na změny, přijímat je a učit se s nimi pracovat. Přicházejí k nám lidé, celé rodiny z jiných zemí. Máme tu možnost se společně učit a obohacovat, jazykově i kulturně. Děti cizinců se často vzdělávají na běžných školách, jsou to nové situace. S tím souvisí otázky. Jak zprostředkovat češtinu, ale i českou kulturu a tradici? Jak přistupovat k hodnocení? Jak pracovat s celou skupinou, aby docházelo ke vzájemnému obohacení? Jaká specifika je potřeba vnímat, zamýšlet se nad nimi? Jak to vymyslet, aby bylo učení efektivní a děti měly zájem? Jak reagovat na jiné zvyky a zprostředkovat pravidla, bez zbytečných kritik, které nejsou řešením?
 |
| Petra Dočkalová (facebook.com) |
Zde jsem se snažila popsat alespoň první fáze, které považuji za klíčové. Fáze jsou popsány obecně, vždy je potřeba vnímat jedinečnost toho, kdo se učí. V jaké skupině se pohybuje, jak přemýšlí, jak mluví.
Jednotlivé fáze
1.Fáze – tzv. pomocných vět
(navázání spolupráce, důvěra, vzbuzení zájmu a nastavení a stálá podpora příjemné atmosféry, podnětného a spoluučícího se prostředí)
Každý z nás, pokud přijde do nového, prostředí, kde mluví cizím jazykem, začne používat nějaké věty k navázání kontaktu a dorozumění se. (pokud není ve fázi, že by řeč byla pro něj pouze vydávání zvuků)
Příklad takových vět od studentů: „Nerozumím. Prosím, ještě jednou. (větu – „řekněte mi to ještě jednou“ – té se někteří vyhýbají kvůli hlásce ř). Můžete mluvit pomaleji? Děkuji. Ještě neumím česky, ale učím se. Počkejte prosím. Přemýšlím. Nevím, jak se to řekne česky, vietnamsky to je ……“
2.. Fáze – zprostředkovaná řeč, tato fáze je průběžná a zařazuji ji nepřetržitě
Konkrétně zprostředkování češtiny. Mluvit se záměrem a cílem. Děti, studenti, vědomě naslouchají.
Příklad: Včera jsem byla nakupovat. Dnes jsem v práci a zítra budu odpočívat. (Zprostředkování pojmů, týkající se času – včera, dnes, zítra)
3. Fáze – otázky, kladení otázek
Platí, pokud se umím zeptat a vím jak – dostanu odpověď. Vždy na začátku se společně zamýšlíme, jaké otázky slyšíme ve svém okolí. Abychom si je uvědomovaly.
Příklad z praxe: Řešili jsme předložky odkud kam (velmi těžké spojení, je v něm skloňování a najít správný tvar i přes vzory je někdy obtížné i pro česky mluvícího člověka)
Takže jsem zprostředkovala otázky typu: „Odkud kam máte otok? Odkud kam máte oteklou nohu?“ Odpovědi poté budou ve správném tvaru – „Otok od kotníku ke kolenu.“
4. Fáze – fáze spontánního mluvení
Tato fáze přichází velmi spontánně. Při následujícím setkání už někteří přináší papírky se slovy, kterým nerozumí, slyšeli je, ale neznají, nebo nepochopili jejich význam. V této fázi si vždy uvědomím, jak je důležitý přístup.
(Každý přichází se slovy, větami, podle toho, v jaké skupině, kde se pohybuje)
Vidět, jak ten, kdo se učí, má zájem. Vidět, jak sám vyhledává a vidí ve svém učení smysl, je důkaz toho, že si převzal zodpovědnost za své učení. Toto je velmi inspirující a společné učení se stává velkým vzájemným obohacením.
Příklad vět, pojmů okolo nás: „Fakt jo? Nech to bejt. Užij si to. Nicméně. Vůbec. Paní kulhá.
V podstatě jsme se dohodli. Proč je zakázka, ale je zákazník? To nemá cenu.“
5. Fáze – porovnávání písmen, slov, slovních spojení, hledání stejného a odlišného, písmene, slova, významu.
Příklad: Stejně znějící slovo ČERSTVÉ, má naprosto opačný význam v ukrajinštině. Stejně tak slovo úžasný. Česká hláska C se vietnamsky vyslovuje jinak, znak je stejný.
Teorie a obsahové věci výuky jsou vždy v souvislosti s tím, co řešíme. Pokud se zamyslíme a připravíme, můžeme vždy vhodně propojit teorii a praxi.
Příklad: Studentka přinesla na papírku slova v celku, vcelku – s otázkou, proč je to jednou dohromady a jednou zvlášť? Toto je velmi vhodná příležitost na zprostředkování zkušenosti se slovními druhy. (příslovce, předložky, podstatná jména a další).
Učení by mělo vést ke vzbuzení zájmu a vnímavosti, nadšení, směřovat k učení celoživotnímu. V rámci zkušenosti zprostředkovaného je učení a myšlení vnímáno neoddělitelně. Tento proces by neměl nikdy skončit. Což je cílem, který se daří plnit.
Na závěr bych chtěla uvést příklady, které mne samotnou obohatily, vedly k zamyšlení, proč a jak používám některá slova, slovní spojení. Jak si mohu různě vyložit význam slov v daném kontextu (podpora kritického myšlení).
Příklady z praxe:
1. Kdy řeknu – umyji se a umyji si – jaké má pravidlo použití zvratného zájmena si a se.
2. Jak se řekne česky: „když prší z očí?“
3. Proč říkáte: „Kde je moje kabelka a kde mám svou kabelku?“ jaký je rozdíl v použití slova můj a svůj?
4. Proč píšete NIKDE, když říkáte NIGDE?
5. Co to znamená paráda? Slyším často: „To je paráda.“
6. Jaký je rozdíl ve slovech MYJI, MÍJÍ a další …
Citát na závěr:
„Každý, kdo se přestane učit, je starý, ať je mu 20 nebo 80. Každý, kdo se stále učí, zůstává mladý. Je nejlepší v životě zůstat mladý.“ Henry Ford
Literatura, teorie a inspirace
1. Feuerstein: Myslet nahlas, mluvit nahlas, 2017
2. Holt : Jak se děti učí, 1995
3. Vygotskij: Myšlení a řeč, 2017
Se souhlasem autorky převzato z jejího blogu
0 komentářů:
Okomentovat