„Má stát financovat vznik digitálních vzdělávacích zdrojů, nebo to má nechat na tzv. neviditelné ruce trhu? Mají za veřejné prostředky vznikat digitální zdroje, které jsou dostupné online a zdarma a pro všechny? Nepokřivuje to trh a neškodí v důsledku kvalitě takových zdrojů? Jaká kritéria by podobné digitální zdroje měly splňovat? V článku se pokouším na uvedené otázky odpovědět,“ píše Ondřej Neumajer v aktuálním vydání časopisu Řízení školy.
 |
| Ondřej Neumajer (neumajer.cz) |
Popsat, co přesně spadá pod pojem digitální vzdělávací zdroj, není vůbec jednoduché. Zjednodušeně si tuto množinu různorodých materiálů a zdrojů můžeme přiblížit na příkladech: výukový software, elektronická učebnice, digitální učební materiál (DUM), e-learningový kurz, webinář, masivní otevřený online kurz (MOOC)... Téma je to vlastně především pedagogické, vhodné pro disputace odborníků na pedagogickou teorii. V článku se pokusím značně zjednodušeně a na základě své zkušenosti z pedagogické praxe a zároveň tvorby vzdělávací politiky popsat, jak by měl stát tuto oblast regulovat. Částečně zde zmiňuji i učebnice a učební texty, pod které lze některé digitální vzdělávací zdroje zahrnout.
Vracím se zpět, a to přímo k otázce, co by měl v této oblasti dělat stát, tedy k problematice finanční podpory firem, které se vzdělávacími aplikacemi či výukovým obsahem zabývají. Pátý rok pomáhám MŠMT realizovat Strategii digitálního vzdělávání, a lobbistů vyhledávajících nějakou formu finanční podpory od státu jsem za tu dobu potkal mnoho. Jedná se o pestrou skladbu lidí. Od nadšenců, někdy i učitelů, kteří mají dobrý nápad a potřebují kapitál, aby jej byli schopni uvést do praxe, nebo rozšířit, co už na malém vzorku žáků funguje, přes zástupce firem, kteří hledají širší uplatnění pro své produkty, protože mají pocit, že vyjednávání o koupi jejich produktu s každým ředitelem školy je v celorepublikovém měřítku málo efektivní, až po zástupce firem se zahraničním know-how či kapitálem, kteří už za sebou mají úspěšný byznys v zahraničí a nyní chtějí svůj produkt nabídnout i českému školství.
Všem se snažím přiblížit a vysvětlit to, co je napsáno jako jeden ze základních předpokladů realizace české digistrategie: „při realizaci strategie jsou respektovány kompetence ředitelů škol a školských zařízení při řízení pedagogického procesu, centralizovaná řešení shora nejsou preferována“. Předchozí zkušenosti s centralizovaným řešením shora v oblasti digitálních technologií jsou v českém decentralizovaném a značně různorodém školství negativní a dodnes budí emoce.
Pamětníci jistě vzpomenou na dobu Státní informační politiky ve vzdělávání (SIPVZ), známou spíše nepřesně pod komerčním názvem Internet do škol (Indoš), a na tzv. balíček výukového softwaru za téměř 200 milionů korun koncem roku 2001, kdy byly do všech škol ministerstvem centrálně zakoupeny produkty několika málo firem, navíc podle učitelů využitelné jen značně omezeně. Jednalo se o zcela nevhodný postup, který byl navíc podle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu v rozporu se zákonem (4). Takovéto z Prahy řízené aktivity nerespektují různorodost a odlišné podmínky, tedy ani požadavky každé školy, navíc jsou deklarované celkové úspory zpravidla diskutabilní; hlavně proto, že mnohé školy by se pro některý vybraný výukový program nerozhodly, přesto za ně centrální instituce licenci zakoupila.
Jediný způsob, jak nabídnout kvalitní produkt a prosadit jeho používání ve školách, je tedy přesvědčit učitele, resp. ředitele škol, že jim napomáhá řešit nějaký jejich problém, například výuku žáků. Pokud dnes někdo hodnotí aktivity MŠMT, měl by zohlednit i skutečnost, že od zmiňovaného problematického softwarového balíčku před 17 lety se žádnou podobně problematickou aktivitu nikomu prosadit nepodařilo.
Shrnutí
Hlavním nástrojem státu v oblasti vzdělávacího obsahu je systém schvalovacích doložek. Stát by jinak do vzniku digitálních vzdělávacích zdrojů neměl zasahovat, měl by jej přenechat liberalizovanému trhu, jejich volbu ponechat na ředitelích škol a těm zajistit pro tyto účely dostatek finančních zdrojů. Regulaci je vhodné uplatnit pouze ve velmi odůvodněných případech, kde si pomyslná neviditelná ruka trhu z principu neporadí. V takových odůvodněných případech, kde vznik digitálních zdrojů podpoří dotací, musí stát trvat na tom, aby výsledné materiály byly veřejně dostupné na internetu pod některou veřejnou licencí a kdokoli s nimi mohl dále zdarma pracovat, upravovat je, vylepšovat, využívat pro učení a následně je šířit.
Celý text naleznete v březnovém vydání časopisu Řízení školy (nakladatelství Wolters Kluwer) a na blogu autora zde
0 komentářů:
Okomentovat