„V uplynulém měsíci se v Česku rozhořela debata nad tím, zda dvouleté dítě patří či nepatří do školky. Značné emoce přitom budí hlavně přesvědčení odpůrců dvouletých dětí ve školce o tom, že dvouleté dítě by v podstatě nonstop mělo mít za zadkem svou matku... Odkud se v těchto odpůrcích - téměř výhradně mužích - bere přesvědčení, že matka je pro dítě za všech okolností naprosto nepostradatelná? Není to náhodou tím, že oni sami jsou mizernými otci, nebo že jako děti nepoznali kvalitní otcovský vzor?,“ píše na svém blogu Michaela Pixová.
 |
| Michaela Pixová (facebook.com) |
Podle psychologa Steva Biddulpha, specialisty na otázky mužství a jednoho z propagátorů vzniku tzv. „mužského hnutí“, se v populaci dnešních dospělých mužů najde jen asi 10 % takových, kteří mají velmi dobrý a neproblematický vztah se svým tátou. Ti zbylí se se svým otcem buď nebaví, nebo s ním mají nějaký spor, nějaké tabu, nebo prostě je ve vztahu nějaká nevyřčená křivda, či potlačené emoce, neschopnost se o určitých tématech bavit.
Nijak mě proto nepřekvapuje, když takoví muži mají tendenci vnímat ženu – matku jako jakousi posvátnou figuru, která do jinak problematických rodinných vztahů vnáší určité penzum světla, lásky a porozumění. Muž je naopak vnímán jako chladná figura bez emocí, který má děti hlavně vychovávat, nikoliv o ně pečovat.
Pánům, kteří v takovém prostředí vyrostli, a dál si tento rodinný vzor nesou sebou, bych doporučila přečíst pár knížek od Steva Biddulpha. Možná budou překvapeni, že muž je mnohem víc multidimenzionální tvor, než si sami dosud mysleli. Že i muž může milovat, pečovat, konejšit, a vnášet do dětského světa pocit bezpečí a stability. A že naopak i žena má mnohem více dimenzí než je jen ta pečovatelská, přičemž není nutné aby kvůli tomu zůstala bezdětná, ale zároveň ani permanentně a zcela sama uvězněná v domácnosti s dítětem, bez adekvátních finančních prostředků a práva na oddech.
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat