Měli by nás chválit i rasisti, říkají manželé, kteří založili školku pro děti z kladenských ghett

Neznaly barvy nebo si nikdy neprohlížely knížku. Pro děti z kladenských vyloučených lokalit otevřel podnikatelský pár Čížkových školku, která chce přetnout začarovaný kruh jejich doživotního "vyloučení". Rozhovor přináší magazín Hospodářských novin ego!

Rozhovor probíhá v nevelkém domě, jejž poblíž kladenského náměstí manželé před rokem koupili a zrekonstruovali. Přestěhovali do něj "přípravku", kterou dva roky předtím založili a v pronajatých prostorách provozovali s cílem přichystat děti lidí z ghett a ubytoven na klíčový moment v jejich životě − vstup do základní školy. Zatímco většina šestiletých či sedmiletých zápis do ní zvládne levou zadní a na vzdělávací zařízení si rychle zvykne, jejich vrstevníci z "vyloučených lokalit" či "znevýhodněných" rodin v rozhodujících chvílích často pohoří. A putují pak do speciálních tříd některých základních škol, které dnes nahrazují dřívější zvláštní školy, určené pro děti s mentálním handicapem. "Přitom nejsou méně chytré či nadané než ty ostatní, ale ocitnou se v začarovaném kruhu a čeká je život na podpoře nebo v lepším případě dráha kopáče," vysvětluje Ivana Čížková, proč založili přípravnou školu nazvanou Vějíř.

Jí i jejímu muži vždycky vadilo, že na "nepřizpůsobivé" se obvykle pouze nadává. "Předhazuje se jim, že nepracují a jen se povalují. My ale věříme, že je šance to změnit a ovlivnit život dětí, kterým rodiče možnost žít lepší život nedají. Může se nám to pozitivně vrátit všem. Za náš projekt by nás měl pochválit i kterýkoliv rasista," usmívá se Jiří Čížek, když mluví o Vějíři. Většina z třicítky zapsaných dětí je romská, "bílých" je asi třetina.

V přízemí rekonstruovaného, nažluto natřeného domu právě probíhá hudební výchova mladších návštěvníků přípravné školy. Starší, tedy pěti- až šestiletí, teď o patro výš vymalovávají výjevy z pohádky, kterou si předtím s paní učitelkou vyprávěli. Jsou to ratolesti rodičů živořících převážně v některé z kladenských ubytoven nebo "vyloučených lokalit", kam pro ně dojíždějí auta spolku Vějíř. Nepřijali je do běžných školek, chyběly jim základní hygienické návyky, neznaly běžná slova či barvy, některé z nich dosud neměly v ruce knížku. Rodiče jim z různých důvodů nenabízejí příliš podnětů. "Pocházejí třeba z rodin s mnoha dětmi a máma na ně nemá moc času. Někdo může říct, že to jsou nejhorší rodiče, ale takoví za sebou často mají nejhorší příběhy," uvažuje Ivana Čížková. Z ubytoven přicházejí také děti lidí, kteří prošli dětskými domovy, zažili týrání nebo byli závislí na drogách.

Nemají filantropové z Kladna obavu, že děti z ghetta sice na chvíli pozitivně "nakopnou", ale posléze se přizpůsobí životnímu stylu svých rodičů? "Nezachráníte všechny, ale někomu určitě pomůžete. A kdybychom se báli, neudělali bychom nic," zdůrazňuje pan Čížek.

Celý text naleznete zde