Anna Hofschneiderová: O lidské důstojnosti dítěte. Mrazivá výpověď o stavu českého základního školství

„Nedávno byl v internetových médiích publikován článek, který informoval o novém opatření, které je v současnosti v českých školách zaváděno za účelem zajištění kázně ve třídě a naplnění práva dětí na vzdělání. Tímto opatřením je zřizování speciálních místností - sboroven, do nichž může být dítě v případě, že svým chováním „narušuje“ vyučovací hodinu, vykázáno učitelem… Někteří ředitelé škol podle citovaného článku označují opatření v podobě vykázání dítěte z hodiny do speciální místnosti za „hudbu budoucnosti“… Právě tato slova, stejně jako myšlenka, která stála u zrodu předmětného opatření, ochota škol předmětné opatření zavádět, či značně nekritické přijetí tohoto opatření u široké veřejnosti (alespoň soudě podle internetových reakcí na článek) přitom musí být důvodem znepokojení. Jedná se totiž až o mrazivou výpověď o stavu českého základního školství...,“ píše právnička odboru ochrany práv dětí MPSV Anna Hofschneiderová v analýze pro server e-pravo.cz.

Anna Hofschneiderová (llp.cz)

Hofschneiderová mimo jiné píše:

Tímto problémem je přitom dlouhodobá absence uplatňování právního rámce lidských práv a svobod člověka ve školství, jejíž příčiny mohou být různé – od neznalosti po zpochybňování závaznosti a významu lidských práv a svobod dítěte v duchu myšlenky, že lidským právům a svobodám musí zůstat nadřazena „výchova“. Důsledky jsou však stále tytéž – závažné a často systematické porušování závazků, které České republice vyplývají z řady mezinárodních úmluv i z její vlastní Listiny základních práv a svobod, přičemž konkrétně lze zmínit především Úmluvu o právech dítěte (vyhlášena č. 104/1991 Sb.), a nevyhnutelné vychovávání dalších generací s podobně vlažným vztahem k těmto závazkům, jako měli jejich učitelé. Nutně se tak vkrádá otázka, zda právě zde nehledat kořeny stávající hodnotové krize, v níž se Česká republika, zdá se, nachází.

Medicínský v. sociální model přístupu k člověku

... Charakteristiky obou popsaných modelů se přitom dají zobecnit ve vztahu k jakémukoli zranitelnému postavení člověka a obecně tak je možné hovořit o „medicínském“ či „sociálním“ přístupu k člověku. Je přitom nesporné, že systém českého školství se svou podobou i svou filozofií stále nachází uvězněn hluboce v medicínském modelu. Medicínský model je totiž model nadvlády odborníků. Ti jsou v tomto modelu hlavními určovateli toho, jak bude intervence (poskytování služby) ve vztahu ke konkrétnímu člověku vypadat. Dotčenému člověku zde naopak není přisouzeno větší postavení než postavení pasivního objektu, kterému nezbývá než se podrobit navržené intervenci ze strany odborníků, jelikož on sám není ani natolik vzdělaný ani natolik schopný, aby věděl, co je pro něj „nejlepší“.

Český školský systém přitom tímto způsobem přistupuje jak k dětem, tak i k jejich rodičům, případně jiným pečovatelům.

Závěr

V České republice lze zřejmě nalézt jen málo oblastí, které jsou tak silně rezistentní nezbytným změnám, souvisejícím s odklonem České republiky od autoritářského modelu státního uspořádání k principům demokratického právního státu, které by neměly být toliko formálně deklarovány v Ústavě, nýbrž které musí být vtěleny do výkonu veřejné moci v každém jeho aspektu, jakož i s vývojem na poli mezinárodního práva lidských práv, jako je právě oblast školství… Školský zákon, na něj navazující legislativa i jemu odpovídající realita českého školského systému tak zůstávají jedním z mála ostrůvků „autoritářství“.

Důsledky tohoto stavu jsou přitom dalekosáhlé a celospolečenské. Vyjdeme-li z toho, že děti si osvojují hodnoty, které budou formovat jejich budoucí postoje i chování, především pozorováním a nápodobou, a to dokonce možná více než samotným výkladem učitele, pak bychom si měli přát, aby si z procesu vzdělávání ze školy odnášely spíše zkušenost spravedlnosti, která je nutně vždy spojena s právními zárukami, respektu a umění porozumět a odpouštět, a nikoli zkušenost absolutní moci, vlastní bezmoci a exemplárního trestání. Takových zkušeností lze však docílit jedině v systému respektujícím přístup založený na právech, jímž český školský systém v současnosti již s ohledem na právní úpravu ve školském zákoně není a bez změny legislativy ani být nemůže.

Celý text naleznete zde