Václav Mertin: Rozhoduje se o tom, jestli se nám myšlenku inkluze podaří naplňovat, nebo půjde o českou „švejkovinu“

„V září 2016 vstoupila do života českého školství inkluze... Osobně jsem přesvědčený, že jsme provedli první krok k zásadní změně ve školství od doby Marie Terezie. Proto je žádoucí zkoumat všední praxi reálného naplňování inkluze v konkrétních školních podmínkách bez kamer televizí a záznamníků novinářů. Ne proto, aby byla kritizována, abychom dokazovali, že je špatná, ale abychom hledali možná úskalí a cesty ke zlepšování i řešení. Teď se totiž rozhoduje o tom, jestli se nám myšlenku inkluze podaří postupně naplňovat, nebo se bude jednat o typickou českou „švejkovinu“,“ píše Václav Mertin v únorovém vydání časopisu Řízení školy.

Václav Mertin (repro ČT)

Mertin pokračuje:

Nebudu se zaobírat administrativou, i když musím konstatovat, že množství papírů odvádí pedagogy i školní a poradenské psychology a speciální pedagogy od vlastního odborného působení, a jsem přesvědčený, že tudy cesta inkluze nevede. Budu se věnovat příběhům konkrétních žáků.

Příklad první: Šestiletý Radek vyrůstá v pěstounské péči a má odklad školní docházky. Je pohybově velmi šikovný, bystrý a milý, leč poněkud divoký. Spekulovat můžeme, co si přinesl na svět a jaké byly první měsíce jeho života. Při skutečně individuálním a bezpodmínečně přijímajícím, vstřícném, laskavém, nekonfrontačním vedení je většinou docela řiditelný. Ve třídě mateřské školy ovšem pracovala mladičká a zcela nekvalifikovaná asistentka pedagoga - chlapec ji pokousal, mj. i utekl ze školy (s tím, že předem nahlásil, že uteče!) a doma opakovaně prohlašoval, že ho ve školce nikdo nemá rád.

Kvůli problémům s chováním ho ze školky vyloučili (oficiální verze zní, že se škola s pěstounkou dohodla, nebo dokonce že pěstounka sama prohlásila, že si Radka po určitou dobu nechá doma, a jistě to je pravda, ale my starší máme své zkušenosti) do doby, než si zajdou k psychiatrovi, který mu má podle přesvědčení „školkového konzilia“ předepsat prášky na zklidnění. Kdo ví, jaký je nedostatek dětských psychiatrů, uzná, že to není jednoduchý a rychle splnitelný úkol. Odborníkovi navíc nelze předepisovat, jakým způsobem má vést terapii. Zcela stranou nechávám fakt, že rodiče nechtějí dávat dítě do instituce, které příliš nevěří. Podobně asi není úplně jednoduchá záležitost sehnat kvalitního asistenta. V tomto případě si v dobré víře nalezená asistentka s chlapcem vůbec nevěděla rady, takže velmi brzy dostal nálepku „nezvladatelný“. Představa, že asistentem může být kdokoli, je naivní, asi jako kdyby lékaři asistoval při operaci laik. Podle mé logiky by měl asistovat speciální pedagog, nebo pokud již ve třídě speciální pedagog učí, pak běžný kvalifikovaný učitel. Asistent je určen právě žákům se speciálními vzdělávacími potřebami a domněnka, že stačí být u nich, občas na ně dohlédnout, popovídat si s nimi, pomoci jim najít sešit, připravit pomůcky, zapsat domácí úkoly apod., hrubě neodpovídá potřebám těchto dětí. Právě pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami je zapotřebí učitel specialista, a ne kdokoli z ulice, byť někdy i s absolvovaným kurzem. Možná by se za asistenta v tomto konkrétním případě hodil muž.

Že by uvedená školka naplňovala zásady inkluzivního vzdělávání, že by tedy ocenila jedinečnost chlapce a jeho prokazatelně dobré stránky, že by ho dovedla k tomu, aby do školky chodil radostně? Tak to ani náhodou. Vyzývat rodiče, aby si sehnali asistenta, je sice možné, ale opět to ukazuje na nepřipravenost systému. Dokonce ani samotná škola by ho shánět neměla. Zajistit podmínky pro přiměřené vzdělávání všech dětí v přístupu, který sama spustila, musí státní správa.

(Poznámka redakce: Václav Mertin uvádí v textu další tři konkrétní případy a uzavírá:)

Jde o vcelku banální příběhy. Podobné děti přece existovaly i dřív - kde tedy byly?... Jenže my jsme spustili inkluzivní vzdělávání, což je myšlenkově úplně jiný přístup. Máme respektovat jedinečnost a potřeby každého dítěte. A tyto děti mají řadu lišících se potřeb a my je máme podpořit a naplňovat v běžné třídě. Každé dítě máme navíc dovést k maximálním výsledkům, to ovšem musíme nejprve připustit, že výsledky se budou výrazně lišit u jednotlivých uvedených žáků.

Jestliže paní exministryně Valachová a další prohlašují, že se ve skutečnosti změnilo pouze to, že na to, co se mělo dělat a také se dělalo i dřív často zadarmo, jsou teď obligatorní finanční prostředky, pak patrně nemá zcela pravdu, ale hlavně nemá ujasněno, co je to inkluze. Prostředky by se musely změnit skokově a musely by být k dispozici, jakmile se objeví potřeba. Inkluzi nelze podřídit pravidlům plánování, účtování a termínům uzávěrek. Nelze ani přesně předvídat počty potřebných dětí. A stejný obrat by mělo prodělat učitelské myšlení. Vzhledem k tomu, že ani k jednomu v odpovídající podobě zatím nedochází, naplnění inkluze čeká u nás ještě velmi dlouhá cesta.

Celý text naleznete v únorovém vydání časopisu Řízení školy (nakladatelství Wolters Kluwer)