Petr Třešňák: Neznámý svět chytrých dětí. Mimořádně nadané děti jako by zrcadlily potíže českého školství

„Bývají obdařeni vysokou kreativitou, velkou mírou empatie a intuice a nečekaným smyslem pro spravedlnost už v raném dětství. Myslí zvláštně, snadno rozumí komplexním problémům, ale někdy nedokážou splnit jednoduché zadání. Hlavou jim často běží desítky myšlenek najednou. Jsou silně emocionální, přecitlivělí a navzdory svému talentu mívají křehké sebevědomí a tendenci k úzkostem a depresím. V prostředí českého školství tak dar mimořádného nadání mnohdy nepřináší jen vysvědčení s vyznamenáním a medaile z matematických olympiád. Tahle pozoruhodná výbava může také dětství proměnit v náročné drama s velmi nejistým výsledkem,“ píše Petr Třešňák v časopisu Respekt. Rozsáhlý text se týká mimořádně nadaných dětí a tomu, jak se jim věnují české školy.

Petr Třešňák (twitter.com)

Třešňák mimo jiné píše:

Psychologové a neurovědci už nějaký čas mluví o tom, že existuje zvláštní skupina lidí, která se dá považovat za samostatnou kategorii homo sapiens. Vědecká terminologie není v této oblasti ještě jednotná, takže se jim říká různými termíny, v českém prostředí se nejčastěji používá výraz „mimořádně nadaní“. Obvykle jim v testech měření inteligence vychází IQ vyšší než 130, není to ale podmínkou, a hlavně to není zdaleka jediný rys jejich odlišnosti od zbytku populace...

Mimořádně nadané děti končí v ordinaci psychiatra celkem často, výjimkou nejsou delší hospitalizace ani pokusy o sebevraždu. O jejich ohroženosti a zvýšených potřebách ví i český vzdělávací systém. Počítá s nimi, v rámci inkluze jsou podle odborníků pravidla nastavena celkem dobře, problém však začíná v praxi: potíže této skupiny nejsou tak zjevné jako u dětí s postižením a řada učitelů má navíc k tématu mimořádného nadání přezíravý postoj. „Ty děti je často štvou, protože se neustále ptají a něco zpochybňují. Nemůžou vydržet, když nechápou smysl učení,“ vysvětluje terapeutka a autorka knihy Život s vysokou inteligencí Monika Stehlíková. „A učitelé mají tendenci zpochybňovat mimořádné nadání coby povýšenost nebo o něm vůbec nic nevědí.“

Mimořádně nadané děti jako by zrcadlily potíže českého školství – „frontální“ vyučování, nedostatek diskuse, poslušné memorování nudných faktů. Co je pro běžné dítě nevhodné, je pro ně nesnesitelné. V Česku vzniklo několik specializovaných základních nebo středních škol pro inteligentní děti, experti si ale myslí, že pro většinu takových dětí je lepší vyrůstat spíše v běžném kolektivu vrstevníků než v elitních institucích. „Třeba v Izraeli chodí nadané děti na několik dnů v týdnu do běžných škol a zbytek pak tráví spolu ve specializovaných centrech, kde studují podle svých potřeb,“ ukazuje možné řešení Lenka Eckertová, ředitelka Nadace RSJ, která podporuje projekty zaměřené na přemýšlivé děti. „Necítí se tak osaměle a mohou dostat péči, která není v běžné škole dostupná.“

Podle ní čeká české školství zcela nový úkol, pokud chtějí nadaným dětem více pomoci – totiž vytvořit přátelštější prostředí a naučit studenty lepšímu zacházení s vlastními emocemi, což je dovednost, kterou dnes vzdělávací systém nijak nerozvíjí. Schopnost zpracovávat emoce se v mozku vyvíjí pomaleji, a proto se přecitlivělé děti v přílivu informací propadají do psychických krizí. „Množí se opravdu těžké případy, které někdy končí i tragicky,“ říká Eckertová.

Ministerstvo školství si problém uvědomuje. Národní ústav pro vzdělávání nedávno vytvořil síť krajských koordinátorů, kteří mají podporovat pedagogy všech typů škol, aby nadaným dětem lépe rozuměli. „Jsou to děti, které jsou vybavené k řešení těch nejdůležitějších problémů, kterým lidstvo čelí,“ shrnuje terapeutka Monika Stehlíková. „Bez změn ve vzdělávacím systému ale části z nich vůbec neumožníme takový potenciál naplnit.“

Celý text naleznete v aktuálním vydání časopisu Respekt