Mám dítě s ADHD a učitelé si na něj pořád stěžují. Nosí špatné známky, co doma jde, ve škole nejde, říká maminka

Dítě, které ve škole nestíhá a navíc zlobí. Stresuje učitele, a je samo vystresované. Plus nešťastní rodiče. Příběh jedné maminky, který není neobvyklý. „Učitelé to mají s dětmi jako je můj syn těžké, to vím. Ale kdyby projevili více pochopení, problémů by bylo nakonec méně,“ říká Věra Frajtová v rozhovoru pro server Rodiče vítáni.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Kdy jste zjistili, že syn má problémy?

Když nastoupil do školky, mezi děti. Choval se impulzivně, upozorňoval na sebe, neposlouchal. Paní učitelka si s ním moc nevěděla rady. Trousila poznámky jako, že na školku není zralý, že porušuje školní řád a že je to na vyloučení. Chodili jsme si pro něj s hrůzou, co zas vyvedl. Další rok nastoupil do jiné školky, tam to bylo lepší, paní učitelky si nějak poradily. Ale další rok přišly jiné a už jsme byli zase tam kde před tím. Časem i ony zjistily, jak na něj, ale vždycky když se objevila nová paní učitelka, bylo to zase vše dokola: neposlouchá, zlobí…

… V poradně pak syna posoudili jako nezralého na školu – v 7 letech – a poslali nás k psychiatrovi. Tam mu diagnostikovali ADHD, neboli hyperkinetickou poruchu – hyperaktivnost, impulzivnost, poruchu pozornosti.

Jaké to bylo ve škole?

První třída byl děs, poznámky lítaly, ze školy pořád nějaké stížnosti, i důtka. Pro nás jako rodiče bylo stresující neustále poslouchat, jaké mají ve škole se synem negativní zkušenosti.

Jak vidíte syna vy?

Je divoký, dělá věci bez rozmyslu, a pak ho to mrzí. Má to tak i doma, ale my jsme se s tím naučili žít a fungovat a doufali jsme, že totéž se podaří i ve škole. Učitelka to má těžké, neříkám že ne, chápu to, nemůže se věnovat jen jemu. Asistent nevyšel, zkoušeli jsme to.

Co by ještě podle vás pomohlo situaci řešit?

Věřím, že kdyby učitelé věděli, jak na to, syn by to ve škole zvládal lépe. Je to hodně o možnostech a přístupu učitelů. Určitě by bylo užitečné, kdyby měli ve škole dobrého psychologa a ten pomáhal i jim, nejen žákům. Jsem na sociální síti ve skupině s maminkami s poruchami, ať už ADHD nebo AS. I když jsou ty poruchy v něčem rozdílné, problémy mají děti podobné. Hlavní zásadou je správný přístup k nim. Někteří rodiče byli dokonce donuceni opustit danou školku nebo školu a hledat si jinou. Takže my se máme ještě dobře, nám zatím hrozí vyloučení jen z družiny. A naopak vím zase od kamarádky, která má také syna s ADHD, že díky učitelce vše zvládá bez psychiatra a bez poradny. Důležitá je podle mě kladná motivace pedagoga, ta záporná – odsuzování, kritika – naopak dítě ještě víc sesune ke dnu.

Celý rozhovor naleznete zde