„ Chtěl bych žít a pracovat v zemi, kde pýchou každého města, městečka, vesnice není jen fotbalový či hokejový stadion, ale také škola,“ říká v anketě týdeníku Respekt Roman Anýž, učitel dějepisu na ZŠ v Chrudimi.
Uvítal bych, kdyby bylo více nejrůznějších kurzů zaměřených na práci učitele s dětmi. Takových, které by podporovaly jejich kritické myšlení, kooperativní výuku, schopnost analyticky myslet. To dnešním dětem chybí, není to dost rozvíjeno. Často se učí jen poznatky, které se doslova nabiflují, aniž by chápaly jejich souvislosti, přesah. Je to jen proces: zapsat – naučit – zapomenout. Snažím se tomu vzdorovat, podporovat v dětech výše zmíněné schopnosti a pomůže mi, když se potkám s někým, kdo je na stejné cestě, kdo mi ukáže, jak něco dělat lépe. Na pedagogické fakultě jsme se takové věci neučili, nerozvíjela naše učitelské dovednosti.
Blanka Pešoutová, učitelka českého jazyka, literatury a humanitních studií, Gymnázium Jana Keplera, Praha
Po více než dvaceti letech praxe (základní škola, nižší i vyšší gymnázium) zodpovědně prohlašuji, že by se mi lépe učilo, kdybych nemusela známkovat. Jako učitel známky k ničemu nepotřebuji, a navíc mám nepříjemný pocit, že děti vlastně učím, že jsou známky nějak zásadní (neřkuli objektivní). Uvítala bych také méně dětí ve třídách: pokud mám odpovídat za to, že je naučím číst, psát a mluvit, potřebují děti čas, aby si mluvení zkoušely individuálně, já čas na to, abych mohla jejich psané pokusy opakovaně opravovat a s každým případně jeho chyby probrat, a společně potřebujeme čas na to, abychom mohli mluvit o knížkách, které jsme přečetli. Ani jedno se mi nedaří, mám-li většinu hodin ve třídě třicet žáků.
Petra Prucková, učitelka prvního stupně, základní škola v obci Červenka blízko Litovle
Před inkluzivní novelou jsme také měli ve škole děti se speciálními potřebami, ale bylo jich méně, dnes je snaha, aby děti zůstávaly v domácím prostředí a začleňovaly se, větší. Myslím, že poradny by měly zvažovat, zda opravdu všechny děti patří do běžných škol, jestli není lepší jim pomoci najít vzdělávání, které je pro ně vhodnější, a vydat se tak na pro všechny přijatelnou cestu. Hodně záleží i na rodičích, děti často nemají pevné hranice, jak se chovat, jak postupovat při řešení problému, kontaktech s ostatními dětmi. Rodiče by se měli dětem více věnovat, dát jim pevné hranice, naučit je reagovat na pokyny dospělých, aby dokázaly v hodině v klidu pracovat.
Markéta Moravcová Raušová, učitelka češtiny a výtvarné výchovy, základní škola v Zahradní ulici, Chomutov
Cítím, že vzdělání by se měla vrátit váha, a dětem motivace. Samozřejmě je to ovlivněno regionem, kde působím, učíme už druhou třetí generaci lidí, kteří vyrůstají v takovém celkem bezcílném světě, nikam nesměřují. A je dost obtížné děti motivovat, přesvědčovat, že vzdělání má hodnotu a smysl, když vidí, že máma je vyučená cukrářka a táta elektrikář, ale práci stejně nemají, nic nedělají. Děti z naší školy vycházejí často ze sedmé či osmé třídy a odchod ze školy slaví – vnímají to tak, že jim skončila nepříjemná etapa života, vlastně jediná, kdy něco musely a měly nějaké povinnosti, kdy jim škola komplikovala jinak poměrně nekomplikovaný život. Rozhodně to nevnímají tak, že škola je místo, které je může vystřelit k lepšímu životu.
Petr Němec, učitel fyziky a informatiky, základní škola logopedická, Olomouc
Za svou více než dvacetiletou kariéru učitele jsem prošel téměř desítkou škol, někdy jsem učil i na třech najednou. Změnit by se měl výběr ředitelů. Jejich pohled na vzdělávání, rozhled často nekoresponduje se situací ve světě a společnosti, a proto nemohou školu táhnout směrem, kterým by měli. Když se mezi učiteli najde někdo, kdo dělá věci jinak, je to spíš problém než motivace pro ostatní ve sboru.
Celou anketu naleznete v aktuálním vydání časopisu Respekt
3 comments:
mělo by se zase začít učit a vychovávat , co vy na to?
Aby rodiče plnili své povinnosti. Aby své děti vychovávali.
Aby úředník musel znát obsah všech lejster, které požaduje.
Aby inspektor mohl přijít do školy neohlášeně a mohl dělat svoji práci padni komu padni.
Aby učitel měl čas na učení, o přípravách ani nemluvě.
Aby bylo učiteli vše co dělá opravdu zaplaceno.
Aby se konkurující a rozbité učitelské sbory stmelily v jeden tým.
Aby opravdu někoho zajímalo, co se děti naučí.
Aby si pseudoodborníci opravdu zjistili, jak to na školách vypadá a hledali řešení problémů.
Aby politici přestali brát školství jako podřadný resort, kde jsou jen malé peníze na příspěvky od sponzorů politické straně, a uvědomili si jak nerůžová nás čeká budoucnost s nevzdělaným obyvatelstvem v moderní technické době.
Aby si novináři uvědomili, že když o něčem píší musí tomu buďto rozumět nebo si fakta ověřovat.
Aby se celebrity přestaly chvástat tím co neumí a mohly se chlubit tím co umí.
Zrušit MŠMT a zřídit Ministerstvo mládeže, vzdělanosti a vědy (MMVV).
Vypíchnutí sportu v názvu MŠMT je nelogické a nesystémové - proč tam v tom názvu není třeba výtvarná výchova a další výchovy, když tělovýchova tam je?
J.Týř
Post a Comment