Víte o tom, že paní Michaláková, hlavní aktérka kauzy dvou dětí odebraných rodičům norským státem, nastupuje na stáž do Barnevernetu, organizace, která jí děti odebrala? A víte, že ve svém občanském povolání pracuje ve školce? Není to zvláštní, pokud ji norský stát vyhodnotil jako někoho, kdo je ve vztahu k dětem rizikovou osobou? To není jediný paradox, na nějž upozorňuje film z dokumentárního cyklu Český žurnál (ČT). Natočila ho režisérka Ivana Pauerová Miloševičová a pečlivě v něm skládá velmi protikladné argumenty k tomu, jak Norsko zachází s dětmi a jejich rodiči.
 |
| Tomáš Feřtek (eduin.cz) |
Výhodou toho filmu je, že na konci asi budeme mít každý na tu věc trochu jiný názor, závěr rozhodně není jednoznačný. Alespoň mně na jednu stranu došlo, jak je paradoxní, pokud kritizují norský systém občané Česka, tedy státu, který nejčastěji odebírá rodinám děti prostě jen proto, že jsou chudé a umisťuje je do ústavů, jež jsou dlouhodobě považovány za naprosto nevyhovující instituce pro výchovu dětí. Ale stejně tak mi zatrnulo, když kultivovaně vyhlížející asistentka Barnevernetu, původem Filipínka, mezi řečí zmíní, že ona by si netroufla mít v Norsku dítě, protože na Filipínách je zvykem dítě dlouho krmit, za což by jí ho tady mohli odebrat, protože by to Barnevernet mohl vyhodnotit jako omezování osobního rozvoje. Vlastně je to film o úskalích blahobytné multikulturní společnosti.
Na film se můžete podívat zde
Se souhlasem autora převzato ze serveru Rodiče vítáni
2 komentářů:
Tupě zírám.:)
Můj názor je jednoznačný i bez filmu. Dítě patří k matce, protože matky tady budou i poté, až bohatá multikulturní společnost zkolabuje. Ano ano, ne ne, říká Bible. Pěkný večer.
Okomentovat