Pavel Rychetský: Chceme-li být společenstvím hrdých lidí, tak se nemůžeme opírat o berličky, jako je národovectví, ale o obecné lidské hodnoty.

„Od té doby (druhé světové války – poznámka redakce) je civilizace bezradná a hledá nějaký nový a více uspokojivý model společného života. Zatím není schopna ho najít, byť lidé evidentně chtějí změnu. A neuvědomují si, že ta bývá často k horšímu. Nemusím být nadšený parlamentním uspořádáním s volnou soutěží politických stran za situace, kdy to jsou hermeticky uzavřené kluby lidí, kteří doslova tyjí ze systému, ale nemohu si myslet, že každá změna bude k lepšímu. Ona totiž může spočívat v tom, že místo úzké věrchušky politické reprezentace přijde jeden autoritativně vládnoucí tyran,“ říká předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro Deník.cz. V rozhovoru mluví o hodnotách, demokracii, nacionalismu, migraci, selhání EU nebo referendu.

Pavel Rychetský (usoud.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Nacházíme se v politicky neklidné době, máme vládu bez důvěry, trestně stíhaného premiéra, zemi rozdělenou prezidentskou volbou. Co by mělo být kotvou, která by držela společnost pohromadě?

Možná se ode mne očekává odpověď, že je to ústava a náš ústavní systém, ale mám-li být otevřený, tak spoléhat se pouze na ně je falešné. Mnohem důležitější jsou instituce, které má ústava podpírat. Ale ani instituce nejsou v každém čase a zejména v nečase, v jakém žijeme, dostatečnou jistotou pro dodržení elementárních lidských povinností a závazků. Chceme-li být společností, která se nestydí, společenstvím hrdých lidí, tak se nemůžeme opírat o takové berličky, jako je národovectví, ale o obecné lidské hodnoty.

Jenže právě vlastenectví, ba nacionalismus, ve sněmovních i prezidentských volbách vzývala téměř každá strana či kandidát. Jako by ani jiné téma, jímž by mohli oslovit voliče, neexistovalo.

Můj už zesnulý přítel, polský disident Jacek Kuroň, před třiceti lety vyslovil neuvěřitelně přesnou prognózu, když řekl, že poslední fáze komunismu je nacionalismus. S velikou trpkostí sleduji, že v systémech, které nemají stabilní a dlouhodobé základy fungování demokratického právního státu, tedy v postkomunistických zemích střední a východní Evropy, při populistickém oslovování veřejnosti nejvíce zabírá nacionalismus. Živnou půdou pro nejrůznější politické subjekty se v posledních letech stává právě primitivní podoba národovectví, nacionalismu a nestydím se říct i xenofobie, odporu k lidem jiné barvy pleti či vyznání. Je svým způsobem ostuda a hanebnost, že kulturní národ s ohromnou tradicí je schopen poklesnout až na tuto úroveň.

Národ, nebo ti, kteří za něj mluví?

Většinová politická reprezentace mluví vždy tak, jak si myslí, že bude vyslyšena. I v českém národě, který byl v minulosti centrem prolínání nejrůznějších kultur, české, německé a židovské, což mu velmi prospívalo, dokázala naprosto hloupě, nesmyslně a zároveň vypočítavě probudit xenofobní nálady. Velice mě mrzí, že se nenašla žádná část nejen politické, ale ani kulturní elity, která by se proti tomuto směřování dokázala jasně vymezit.

Není strach a zjednodušené ztotožnění migrace s islamismem logickou reakcí na to, co se poslední tři roky v Evropě děje, tedy na terorismus, který má za sebou desítky mrtvých v Paříži, Manchesteru či Berlíně? Jak na to měli politici reagovat, aby tyto emoce zvládli, ale nezpronevěřili se základním lidským právům?

Nemíchal bych do toho džihádismus a islamismus jako takový. Všemu musí být předřazen základní princip humanismu a lidství. Je to vlastně paradoxní, protože právě my, Češi a Slováci, jsme po Mnichovu v roce 1938, po únoru 1948 nebo po okupaci v roce 1968 byli ohroženi natolik, že mnoho lidí našlo útočiště před terorem a nesvobodou v jiných zemích, jež nám do značné míry otevřely náruč.

Až na to, že tito emigranti zcela akceptovali tamější zákonodárství, pravidla, způsob života. Toužili se začlenit do společnosti, která je přijala, a v mnoha směrech ji obohatit.

Ano, ale my přece vůbec nevíme, jestli lze ty, kteří utíkají do Evropy, paušálně klasifikovat jako islamistickou, antievropskou a antidemokratickou skupinu. To přece vůbec není pravda, dokonce je to absurdní. Speciálně Sýrie byla velice ekumenická země, v níž existovala silná křesťanská komunita, s vyspělým vysokým školstvím, takže odsud k nám mohla přijít řada vzdělaných a kultivovaných lidí, nejen lékařů a inženýrů. A co stovky zcela opuštěných dětí z africké Eritreje v bývalém záchytném táboře u Calais, které vůbec netuší, že existuje nějaký islám? Zjednoduším to. Stav, kdy se za pomoci mainstreamových médií a politické reprezentace šíří v naší zemi xenofobie, averze až nenávist k jakýmkoli uprchlíkům, je pro člověka uvažujícího v kategoriích naší humanistické civilizace nepřijatelný. Když jsem zhruba před rokem zaznamenal slova tehdejšího ministra vnitra Chovance, že do voleb nepřijmeme ani jednoho uprchlíka, tak jsem se styděl.

Celý rozhovor naleznete zde