Martin Sokol: Nechci být Komárkův „normální“ učitel

Následující zamyšlení volně navazuje na glosu Zlaty Šťástkové „Dejme učitelům dostatek peněz a pak už jen klid na práci“ a na poněkud zbytečně podrážděnou reakci Michala Komárka „Je učitel omezený zaměstnanec, kterého nezajímá svět mimo jeho školu? Kdo je „normální“ učitel?“.

Již úvodní Komárkova věta o tom, že Zlata Šťástková přinesla ve svém textu „tragický obraz učitele a školství“, je víc než úsměvná, prozrazující neznalost každodenního školského prostředí. Z nevinné poznámky Komárek směle dovozuje, že „učitel je v tomto pojetí omezený zaměstnanec“ a ostře se ohrazuje vůči „urážlivému obrazu učitele“. Nač ona silná, až jedovatá slova!?

Rozhněvaný Komárek vzápětí tvrdí, že „normální“(?) učitel je dnes jiný, lepší! Přitom Zlata Šťástková nenapsala víc, než co je veřejně utajovaná známá pravda. Dnešní učitel bez společenské prestiže, ve snaze chránit si své zdraví, se už dříve přestal detailně zajímat o málo důstojné, často teatrální politické dění. Dávno přestal vnímat a vyhodnocovat nesmyslné změny nejen na ministerské židli. Ne že by mu vše bylo jedno! Za posledních dvacet a více let se však moudře poučil, že „školská politika“ se vždy odehrává bez něho. Úplně někde jinde, jen ne ve sborovně, natož ve třídě.

Co může učitel za katedrou ovlivnit a změnit?

Určitě úroveň své práce s žáky, zejména ve vyučovací hodině. Toť asi vše. Co k ní potřebuje, o tom se výstižně zmiňuje právě Zlata Šťástková. „Klid (…) a pokud možno žádné klacky pod nohama v podobě inkluze, ochrany dat, vyplňování nesmyslných papírů, zdůvodňování své práce“. Snad ještě něco: „Dostatek peněz pro školy a na slušné platy za svoji práci.“ Téměř každý učitel by mohl uvedené věty bez ostychu podepsat.

Podle Komárka je ale „normální“ ten učitel, „kdo v zájmu svých žáků i svém neztrácí schopnost učit se a kriticky uvažovat. A kdo je neustálou potenciální výzvou pro omezenost politiků a Institucí všeho druhu“. Odhlédnu-li od neobratné stylistiky tuze zamlženého vyjádření, rád sděluji, že pouze takovým učitelem bych nikdy nechtěl být! Nechci se stát „potencionální výzvou pro omezenost politiků“. Chci slušně a v pohodě učit. Zodpovědně se připravovat na každou vyučovací hodinu. Chci nadále poznávat nejen svůj svět, ale zejména digitální život svých sebevědomých žáků. Slepě nedodržuji nabubřele nadiktované rámcové i školní vzdělávací programy. Před žáky opakovaně vyslovuji svůj osobní názor a učím je vidět a hodnotit společenský pohyb kolem nás v nezbytných souvislostech. Nejsem, podle Komárka, „normální“ učitel v uvozovkách, ale jeden z učitelů, kteří ještě chtějí i v současných, ne vždy vlídných podmínkách dobře učit. Ve sborovně je nás naštěstí stále dost.

Proč bych se měl dennodenně zbytečně stresovat tím, co nemoudrého vymýšlejí, doporučují a schvalují politici nejenom ve školství? Stejně na tom vůbec nic nezměním, ani kdybych se stal zimním králem školství. Ministři přicházejí a odcházejí. Učitelé však musejí každý den učit, aniž by se směli ve školním bufetu posilnit alkoholem. Zákonodárci budou na sebe zase hrubě pokřikovat a schvalovat podivné zákony a novely, jejichž neblahé důsledky neseme všichni, spolu se svými žáky a jejich rodiči, na svých unavených bedrech. Ředitel školy nás znovu bude nutit k plnění dalších nesmyslných příkazů shora a závazných doporučení. Třeba donekonečna vyplňovat oblíbený dotazník DVPP, dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Kdyby se všichni žáci učili tak, jak se musíme neustále vzdělávat my, jejich učitelé, zavládl by ve školách a společnosti pravý vzdělávací ráj na pohled!

A kantorské kritické myšlení?

Proč vždy rozhoduje ve sborovně, při poradě, mlčící většina? Snadné. Kdo vysloví jen trochu jiný názor, neblaze se odlišuje a provokativně, s možnými důsledky, na sebe upozorňuje. Stejně nic nezmění! To vůbec není projev umíněné kapitulace, ale třicetileté zkušenosti podporované lidovou moudrostí - „hlavou zeď neprorazíš“. Ta dnešní školská zeď je ale hodně pevná! Ani nový prezident a sedmnáctý, nebo brzo osmnáctý ministr školství s ní hned tak nehnou!
                                                                                                            
(Martin Sokol téměř třicet let učil češtinu, němčinu a občanskou nauku na střední škole, žáky s maturitou i s výučním listem. Před rokem odešel do důchodu.)