Už příští středu si desetitisíce českých školáků odnesou ze školy pololetní vysvědčení. Naprostá většina z nich na něm bude mít jedničky, dvojky... Hodnocení známkami je pořád ještě nejběžnější, ačkoli o tom, jak se dítě vzdělává, neříká vlastně nic. Proč známky stále přežívají? A jak to jde bez nich? Reportáž ze školy, kde se neznámkuje a o motivaci žáků přinášejí Lidové noviny.
 |
| Jana Nováčková (respektovani.com) |
Hlavní dělicí čára mezi funkčním a nefunkčním hodnocením tedy podle ní nevede mezi známkami a například slovním hodnocením, které se v posledních letech hodně vyzdvihuje, ale spíš mezi vnější a vnitřní motivací. Tušíte správně – lepší je ta vnitřní. A tu žádná známka nezajistí.
„Při známkování se učení stává pouhým prostředkem k získání odměny – jedničky. Dítě se neučí proto, aby něčemu porozumělo, ale proto, aby dostalo odměnu, případně aby se vyhnulo trestu. To je typická vnější motivace. Ta změna od zvídavosti k učení se jen kvůli známkám je záležitostí pár týdnů v první třídě, kdy okolí jásá nad jedničkami s hvězdičkou, a to, co se vlastně dítě naučilo, není ve středu zájmu. Pokud dojde k této změně, pak už mají pravdu ti, kteří říkají, že bez známek se děti nebudou učit,“ dodává Nováčková.
Odměny mají podle ní obrovské riziko. „Kdykoli slibujete odměnu, snižujete hodnotu té činnosti. Jako byste dítěti říkali:,Ta činnost není nic moc, já ale chci, abys to udělal, tak tě musím uplatit.‘“
Učitelé by přitom měli dokázat pravý opak – ukázat dítěti, že to, co se má učit, je smysluplná věc, kterou stojí za to znát a umět. Dětem je podle psycholožky obecně třeba daleko víc důvěřovat.
„Pokud děti vidí smysl v tom, co dělají, jsou zodpovědné. Náš mozek je nastaven na to, zabývat se tím, co pro něj má smysl. Jenže škola ve smysluplnosti pokulhává. Takže pokud neudělá něco jak s obsahem, tak způsobem výuky, nezbývá než používat známky jako mocenský nástroj,“ říká Nováčková.
Celý text naleznete v magazínu Pátek Lidových novin
43 comments:
Myslím, že používat známky jako mocenský nástroj je lepší, než dělat něco s obsahem i způsobem výuky...
Pan Janeček tady tvrdí, že je lepší podmaňovat děti, než měnit myšlení učitelů. Co kdybych si myslel, že je lepší učitelům platově raději nepřidávat, než po nich chtít změnu myšlení.
I v běžné lidské komunikaci zdraví lidé používají emaptii, ale i vyjádření pravidel a hranic. Problém je v tom, že učitelé jsou pod takovým tlakem "pravidel", že jim to umožňuje změnu myšlení jen ostrůvkovitě. Není to tedy v rovině profesní kvality, kterou někdo zajišťuje, ale spíše jen v rovině osobní odvahy. Bez změny hodnot nikdo nedokáže změnit své myšlení. A tato společnost jasně říká, na jakých hodnotách vůbec nezáleží ..
Bohužel se naše školství ubírá cestou, kterou preferuje pan Janeček. Jaké to má důsledky?
Výuku lze změnit poměrně snadno, ale problém je v chování žáků, zodpovědnosti, přístupu rodičů. Zkuste si jít dlouhodobě učit na nějakou normální ZŠ nebo SŠ. Zjistíte, že máte ve třídě grázly, které nemůžete vyhodit, ale kteří vám z hodiny udělají kůlničku na dříví i kdybyste se na hlavu postavil(a). Školní psycholog neexistuje, sociálka nekoná, terénní pracovníci nejsou. A učitel to má všechno vyřešit... no jasně.
"Zkuste si jít dlouhodobě učit na nějakou normální ZŠ..."
Tak v tom je zásadní problém, protože jsme si asi zvykli na to, že ve třídě jsou grázlové, s nimiž si neumíme poradit, žáci jsou nezodpovědní, rodiče nespolupracují atd. Ale já znám školy, kde tyto problémy jsou spíš okrajové. To tedy znamená, že kvalitní škola je "nenormální"?
Udělejme si nejdřív pořádek v pojmech.
"Pan Janeček tady tvrdí, že je lepší podmaňovat děti, než měnit myšlení učitelů."
No fajn, "lepší" asi není to nejlepší slovo... Problém je, že "podmaňovat děti" lze (a zní to stejně blbě jako to "používání známenk jako mocenský nástroj"), měnit nějak efektivně a cíleně myšlení skupiny lidí nejde...
Učitelé by přitom měli dokázat pravý opak – ukázat dítěti, že to, co se má učit, je smysluplná věc, kterou stojí za to znát a umět. Dětem je podle psycholožky obecně třeba daleko víc důvěřovat.
A ti, kdo chtějí učitelům kázat a radit, by to měli jít těm učitelům v praxi ukázat po dobu nejméně jednoho školního roku, nejlépe na nějaké problémové škole.
Dokázat v praxi, že jejich rady fungují. A ne o tom jen prázdně žvanit.
Knížecích rad jsou plné weby.
Myšlení lidí lze měnit jedině skrze empatickou zpětnou vazbu. Trochu s ní pracuje s ním např. mediace. Ta dokonce může rozkrýt hodnotové vědomí .. a proto může měnit myšlení a utišovat spory. Změny postojů přicházejí pak následně.
I žáci jsou lidé. Když byla vymyšlena evaluace, tak nesloužila svému přírodnímu účelu, "uvidět hodnoty". Sloužila jen hodnocení a úředním zájmům. To se stává mnoha metodám, že jsou nedomyšleny a pokřiveny. A cíle školy jsou nejen znalosti a dovedností, ale i budování hodnot. I hodnoty potřebují zpětnou vazbu. Tak se "proBoha" vraťme k cílům a smyslu školy (!!!) Když škola nebude posuzovat správnost matematických výsledků, nemůže naučit matematice. Pokud se školství cítí být natolik "sekularizované", že ho nezajímají životní a morální hodnoty a vše co život udržuje v normálnosti, tak nemůže ani kultivovat žáka. Společnost i školství se musí vrátit ke kořenům, jinak budeme nuceni v bolestech opakovat historii. Z hlediska kauzálnosti příčin je fakt už hodina po dvanácté !
Velmi záleží na tom, co si kdo představuje pod změnou výuky. Zdaleka totiž nejde jen o její formy, ale, jak napsala paní Nováčková, o obsah a jeho smysl. A změna se nesmí týkat jen jednoho či několika předmětů, ale všech. Nezbytně nutné je začít postupně rozlišovat odbornost a vzdělání. Nemohou přece být všichni odborníky na všechno. Odbornosti se navíc stále prohlubují a obohacují, čímž stoupají nároky na žáky. Učí se pak "instantně" to jest jen na nejbližší test. Po něm ať přijde potopa. Vnější vlivy (rodiče, výchova v širším slova smyslu) práci učitele nepochybně ovlivňují, přesto je škola povinna mít zameteno před vlastním prahem. Změna nenastane hned! Škola ale nesmí podporovat negativní vlivy mimoškolní. A nemá-li obsah výuky pro žáky často smysl, pak to činí, byť třeba v dobrém úmyslu. Tím nejvíce poškozeným jsou však nakonec vždy žáci.
Bylo by též vhodné vyhnout se tvrzení, že někdo "prázdně žvaní". Vrací se totiž jako bumerang ke svému autorovi. Nemám-li nějakou zkušenost já, nemusí to nutně znamenat, že ji nemá někdo jiný.
No samozřejmě.
Vzdělání kontra odbornost. Už to tady dlouho nebylo... :-)
Ale teď se tímto tématem nechci zabývat.
Pane Lippmanne když mi někdo řekne, "musíte žáky zaujmout", ale neumí ani popsat, ani ukázat, jak to mám udělat, tak je to pro mne jen prázdné žvanění.
Asi jako: "Lidé by měli být slušnější a ohleduplnější". Inu, to víme všichni, ale jak toho dosáhnout, toť věru otázka.
Celá léta nedělám nic jiného, nežli že přemýšlím a zkouším, jak lépe a hlouběji zaujmout a získat žáky.
Ale jsem už opravdu alergický na nicneříkající knížecí rady. A od některých lidí nic jiného neslyším. Takže bych pro změnu chtěl, aby si zametli před svým prahem své fráze a floskule a raději napsali článek třeba o své vlastní zkušenosti, který by pomohl obyčejné učitelce na základce ve střediskové obci. Když mají tak jasno v tom, co mají učitelé dělat.
Takže, sem s těmi zkušenostmi, "které má někdo jiný". Já prahnu po příkladech toho, jak mám zájem o svůj předmět a každé jeho téma probudit v každém jednom žákovi.
Poste restante, napsal jsem už několik článků, z nichž jasně vyplývá zmíněný rozdíl v praxi. Samozřejmě na každém typu školy je nutno postupovat jinak. Na ZŠ neučím, mám zkušenost jen se žáky osmiletého gymnázia. Nejsou to většinou žádní svatouškové, ale jde to! A šlo to i na průmyslovce či zdravotce. Nebo si myslíte, že každý může být odborníkem na všechno, že jsme všichni všestranně nadaní a jediným problémem je jen morálka žáků a jejich rodičů?
Ne pane Lippmanne, nemyslím si, že každý může být odborníkem na všechno.
Ale ani si nemyslím, že všichni učitelé jsou konzervativní hlupáci, kteří prostě nejsou ochotní změnit svůj přístup a jen proto nejsou schopni získat zájem svých žáků. Jenže přesně tento závěr musím učinit, když mi někdo vykládá, že stačí "ukázat dítěti, že to co se má učit je smysluplná věc". A ono se pak nejspíš zázračně z lempla změní v nadšeného studenta.
Že celý problém je v tom, že dětem málo důvěřujeme a že známky jsou jen "princip cukru a biče", protože učitelé neposkytují zpětnou vazbu.
Chápu, že je potřeba udělat si PR pro svůj byznys.
Ale moje zkušenost mi říká, že vnitřní motivace je lepší, než vnější, ale alespoň vnější motivace je lepší, nežli žádná. A to bohužel nikde od žádného experta neslyším.
Vytvořit vnitřní motivaci je dlouhý proces.
Aktivistická ujetost projevů paní Nováckové je, myslím, všeobecně známá věc. J.Týř
Poste restante, nikdy bych si netroufl tvrdit, že "všichni učitelé jsou konzervativní hlupáci." Ostatně jsem také konzervativní, vycházím z Komenského. Současné školství však Komenského popírá a prohlubuje tradici kvazipozitivismu (ani věda, ani vzdělání). V jeho paradigmatu se totiž dobře známkuje a centrálně diriguje.
S Vaším tříděním motivace nemohu souhlasit. Nějakou motivaci má totiž každý, jenže individuálně profilovanou v rámci motivace celkové - smyslu života. Ke smůle mnohých však profilová motivace nezřídka koliduje s požadavky řady předmětů a celkovým pojetím výuky. To je důvod, proč rozlišuji vzdělání a odbornost. Vzdělání se týká života jako celku, je motivací pro všechny, dějepisná či fyzikální odbornost atd. už jen pro některé. Dětem je tak možné záhy znechutit všechno. Pak už jen záleží na rodičích a míře poslušnosti, ctižádostivosti apod.
Kvazipozitivismus nevzdělává a růst odbornosti zpomaluje. Řadě učitelů bych vytkl jen to, že se raději v rámci tohoto systému trápí, než aby dali veřejně najevo svůj nesouhlas s těmi kolegy, kteří tento systém svými aktivitami prohlubují a petrifikují.
Vzdělání se týká života jako celku, je motivací pro všechny, dějepisná či fyzikální odbornost atd. už jen pro některé. Dětem je tak možné záhy znechutit všechno.
V tom případě definujte pojem vzdělání konkrétněji.
Tak nějak se mi nechce věřit, že se v okolí mém a mých přátel i známých pedagogů se vyskytuje tolik žáků, kteří motivování nejsou - v rozporu s Vaším tvrzením, že je motivací pro všechny.
Univerzální školství neexistuje. A ideály nefungují.
Takže předpololetní úvahy o školství jsou jen zaplněním papíru(serveru). Obecné řeči, které nic neřeší jen zavádějí chaos do i tak nefungujícího systému.
Idealističtí teoretikové se s praktiky narážejícími na každodenní realitu nikdy neshodnou, pokud nedojde k jejich promísení.
Vzdělání jsem už konkrétně charakterizoval (definovat exaktně nejde) mnohokrát, stačí se vrátit k mým článkům. Přesto alespoň jeden příklad: Odborník na literaturu musí v co největší míře znát základní pojmy literární vědy, např. proslulou epizeuxis. Laik by si tyto pojmy pamatovat nemusel (stejně si je nepamatuje), měl by se ale umět zamyslet, proč se slova v daném kontextu opakují, měl by umět srovnat různé případy tohoto opakování, měl by se zamyslet nad životem člověka, v němž se často cosi opakuje, měl by porozumět tomuto prostředku v kontextu prostředků jiných (např. obrazných a v konečném smyslu si měl vytvořit na danou skutečnost ucelený, racionální názor utvořený podobnou cestou porozumění i dalším oborům. Např v matematice si nemusí laik pamatovat všechny vzorečky a algoritmy řešení (stejně si je nepamatuje), ale měl by chápat pohled, který matematika na svět dává. Pokud jej nechápe a vzorečky si nepamatuje, pak jde o důsledek kvazipozitivismu
Ano, mnoho nemotivovaných žáků se v našich školách vyskytuje. Jak jsem výše napsal, kvazipozitivistická výuka je nemotivuje. Nemá čím. Jen v nich vzbuzuje nebezpečný pocit méněcennosti. Mohu jen připomenout Einsteinův bonmot a důsledcích snahy učit rybu létat. Zatím jsme se o změnu ani nepokusili, jak můžeme vědět, že by nic nezlepšila?
Např v matematice si nemusí laik pamatovat všechny vzorečky a algoritmy řešení (stejně si je nepamatuje), ale měl by chápat pohled, který matematika na svět dává. Pokud jej nechápe a vzorečky si nepamatuje, pak jde o důsledek kvazipozitivismu.
Jak prosté. A pohodlné.
Jenže takhle to prostě není.
Není možné rozumět matematice a (skutečně) chápat pohled, který matematika na svět dává, když člověk nezná, nechápe a nepamatuje si ty vzorečky. Přesněji, když je chápe, může si některé zpětně odvodit. Ale nemůže je pochopit, když si je (alespoň po nějaký čas) nepamatuje.
To je stejné, jako kdybyste tvrdil, že je možné řídit auto a neznat značky.
Řídit můžete. Ale nesmíte na silnici. Tudíž je Vám to pro praxi celkem houby platné.
A pokud se motivace týče.
Když budu mít žáka, který má například geneticky podmíněnou obezitu, pak ho žádná motivace nepřinutí, aby se stal atletem.
Kdo nemá na matematiku "buňky", nikdy ji nebude milovat a jeho vnitřní motivace nebude nikdy taková, jako u žáka, kterému to matematicky pálí a může se v tomto ohledu realizovat.
S tím žádná výuka, ani kvazi- ani pozitivistická nic nesvede.
To ale nic nemění na tom, že všichni intaktní žáci bez rozdílu, jsou schopni zvládnout určitý společný jmenovatel základních znalostí, alespoň na určité úrovni.
A my tady vedeme prázdné debaty o tom, že chyba je v učitelích, kteří neumí motivovat.
Motivace - nemotivace. Malou násobilku a vyjmenovaná slova mohou zvládnout všichni zdraví žáci. Jen nesmíme pořád hledat důvody, proč by to neměli dělat.
Není nutné učit rybu létat.
Ale je trapné vymýšlet zdůvodnění, proč některé ryby nemusí chtít plavat.
Poste restante, podle Vašeho tvrzení je těch, kteří rozumí matematice, žalostně málo. Ti, kdo zapomněli vzorečky, a to jsou téměř všichni, kteří je po absolvování nikdy nepotřebovali, ani si je nemuseli odvozovat, chodili na hodiny matematiky zbytečně, s výjimkou prvního stupně ZŠ. Uvedl jsem příklad z literatury. Podobně je to s matematikou. Když chci porozumět nějaké matematické operaci, musím v tu chvíli pracovat se vzorečkem. Důležité však je, co tato operace vypovídá o světě kolem nás, o způsobu myšlení, který z ní vyplývá a jeho využití mimo oblast aplikované matematiky. Je absurdní na otázku, proč tohle musím počítat, odpovědět např. že proto, kdybych chtěl někdy řezat kužel (vlastní zkušenost). Zatím jsem nikdy do kužele neřezal a příslušnou operaci dávno zapomněl.
Každý z nás často používá matematické myšlení, aniž to tuší. Kdo nemá na matematiku buňky, nemusí umět řešit kvadratickou rovnici, může ale rozumět tomu, co tato rovnice vypovídá o světě. Dnes je to tak, že ti, kteří buňky mají, umí ji vyřešit, ale co vypovídá o světě, to netuší. Sám jsem si to mnohokrát ověřil i u výborných počtářů. Dokonce často nedokázali ani říct, co je to matematika. Ostatně jsem už několikrát citoval Petra Vopěnku, který říkal jinými slovy totéž.
Bohužel mi nerozumíte nebo rozumět nechcete, to nedokážu posoudit. Vaše odkazy na dopravní značky, násobilku či vyjmenovaná slova jsou zcela mimo téma, o kterém hovořím. Vyvracíte mé názory něčím, co jsem nikdy neřekl a ani to z toho, co říkám, nikterak nevyplývá. Je samozřejmé, že vzdělání vyžaduje odborný základ, napsal jsem to mnohokrát, otázkou je mez, kdy se odbornost stává už jen neefektivním biflováním, přesahuje možnosti dlouhodobé lidské paměti i potřeby a neumožňuje svým rozsahem a jednostranností porozumět souvislostem mezi obory. I Vy jste uznal, že nikdo nemůže být odborníkem na všechno. Trapné je, že mi "pašujete" do mysli absurdní názor, že některé ryby nemusí plavat. Tvrdím totiž pravý opak. Aby ryby dobře plavaly, nesmíme je většinu času nesmyslně nutit létat (nemají na to buňky). Naopak musí "rozumět" řece, rybníku či moři, jinak by nepřežily.
Vyvracíte mé názory něčím, co jsem nikdy neřekl a ani to z toho, co říkám, nikterak nevyplývá.
Mám naprosto stejný pocit.
Problém je zřejmě v tom, že každý žijeme trochu v jiném světě.
Vy v tom svém neustále řešíte problém konfliktu mezi vzděláním a odborností a tento konflikt vidíte všude a z něj všechno další odvozujete.
V tom mém, jde o čirý akademismus, jak už jsem uvedl dříve.
Ale chápu, že je nemožné vzdát se myšlenky, kterou člověk rozvíjí po desetiletí.
My bychom se, pro Vás nejspíš paradoxně, ve spoustě názorů a východisek mohli shodnout.
Jenže já na všechny podobné články jako je ten, pod kterým diskutujeme, pohlížím jednoduchým prizmatem. Pomůže to v něčem učitelce v první třídě, nebo češtinářce na střední škole? A podle toho následně stavím svou reakci.
Vy mi tu vykládáte o rybách, které nutí někdo létat, ale já nic takového nevidím.
Učivo základní školy je společným jmenovatelem pro všechny živočichy. Krokodýly, ryby, žížaly, orly i nosorožce. Příklad s rybami je na základní škole naprosto absurdní a zcela mimo mísu.
Vidím střední školy pro kamzíky, kam se hlásí ptakopyskové a slyším "odborníky", jak mi vykládají o tom, že neumím své žáky motivovat k lezení po horách.
Ale nikdo přece nenutil ptakopysky, aby šli skákat do hor.
Vidím učitelky na prvním stupni, které se snaží seč mohou a jedinou podporou jsou pro ně knížecí "rady" "odborníků", jak mají dětem ukázat, že učit se je smysluplné.
Ale jak to mají udělat u druháků, to už jim nikdo skutečně neporadí ani nepředvede. Protože knížecí rady fungují jen v knížecích sklenících, ale málokdy na poli s bramborama.
Vidím základní školy, které nesmějí naučit ani to, co bylo dříve samozřejmým základem.
Prý proto, že každá ryba je jiná a některé ryby prý stresuje, když jim někdo řekne, že nechtějí plavat, nebo plavou pomalu a měly by víc cvičit.
Ale všechny ryby přece musí plavat. Protože jinak chcípnou hlady, nebo je někdo sežere.
Učím na střední škole a nemohu s žáky řešit soustavy rovnic, protože neumějí násobilku. Opravuji jejich písemky v odborných předmětech a vyznačuji jim v textu gramatické chyby.
Co, probůh, podle Vás, vypovídá o světě operace sčítání, nebo hledání kořenů kvadratická rovnice?
Vždyť je to nesmysl.
Neznám nikoho, kdo by doma po odpolednách řezal kužele. No a co z toho plyne? Že přestaneme učit kuželosečky?
Co o světě, proboha, vypovídá vzorec pro objem kvádru?
Patří jeho znalost do kategorie "vzdělanost" či "odbornost"?
Má, nebo nemá být vyučován na základní škole?
Patří na ZŠ Newtonovy zákony, Ohmův zákon?
Máme "ryby" těmto zákonům vyučovat, nebo je máme učit jen "opice", které budou šplhat po matematických stromech
Jestli Vás byť jen na vteřinu napadlo o mých předchozích otázkách opravdu přemýšlet, pak si prostě nemůžeme rozumět, protože pro mne jsou odpovědi naprosto jasné a byly mi jasné už když jsem se rozhodnul přijmout místo učitele.
Nezlobte se, ale podle mne jste pana Vopěnku pochopil špatně.
Pane Lippmanne, tato diskuse je zřejmě na dlouhou dobu jedna z mých posledních na tomto webu.
Shodněme se na tom, že se neshodneme, protože šance, že bychom jeden druhého přesvědčili je zanedbatelná. A abychom se mohli bavit o průnicích našich názorů, k tomu je, bohužel, potřebné, abyste přestal do všech úvah vnášet své myšlenkové paradigma. A toho zjevně nejste mocen.
Poste restante, učím už velmi dlouho, patrně déle než Vy a rozhodně nejsem odtržen od reality. Vzorec pro objem kvádru vypovídá cosi o struktuře hmotného světa, ve kterém žijeme. Tato struktura je matematikou popisována jinak než přirozeným jazykem. Jaký je v tom rozdíl? Existuje přesah do světa duchovního? Jakou roli zde hraje lidský subjekt? Je vesmír knihou napsanou jazykem matematiky? Je charakterizován dokonalostí, či naopak nedokonalostí? Atd. Zdá se Vám to jistě příliš abstraktní, jenže to má vliv na věci zcela konkrétní, což dosvědčují mj. dějiny literatury a historie vůbec. Vliv na každodennost. Ostatně jazyk matematiky je abstraktní, ale s průnikem do světa konkrétního.
Na Vaše otázky odpovědět nemohu, nejsem matematik. Pustil bych se do toho, po diskusi s jinými češtináři, v češtině. Už jsem napsal, že určitá míra odbornosti je potřebná i ke vzdělání. Zde je proto zapotřebí v každém předmětu hledat onu potřebnou míru. Jednu odpověď Vám však dát mohu. Bez odpovědi na otázku, co kuželosečky vypovídají obecně o našem světě např. ve srovnání s kořeny kvadratické rovnice, je znalost kuželoseček pro laiky zbytečná. Stejně to zapomenou a nic po tom nezbude, kromě zbytečně vynaložené námahy učitele i žáka. Ano, nerozumíme si, snad jste mohl alespoň uvést argument, proč jsem pana Vopěnku špatně pochopil. Já jsem jinde jeho názor doslovně citoval.
O Vašich otázkách přemýšlím už od dob svého studia. To, že žáci často neznají základy, je právě jen důsledek toho, že se ve většině předmětů zvětšuje objem učiva a to opravdu základní není čas řádně vysvětlit a procvičit. Třídy jsou rovněž značně přeplněné. Nad vymezením základů se vůbec nepřemýšlí. Každý odborník (učebnice, RVP, ŠVP) si žárlivě hájí svou odbornost právě tím, že nechce nic vynechat, aby se před ostatními neshodil. Čím více odborníků, tím větší objem učiva.
Pokud jsou Vám odpovědi jasné, pak netuším, proč se vůbec do diskuse pouštíte. Mně všechno jasné není, proto bych rád věcně diskutoval. Jasné je mi jen to, že něco je třeba změnit. Vždy mě jen nepříjemně překvapí zásadní odmítání jakékoli kvalitativní změny systému, provázené nevraživým postojem k tomu, kdo si vůbec dovolil něco takového navrhnout.
A na závěr: "Vy mi tu vykládáte o rybách, které nutí někdo létat, ale já nic takového nevidím." To vykládal Einstein...
"Prý proto, že každá ryba je jiná a některé ryby prý stresuje, když jim někdo řekne, že nechtějí plavat, nebo plavou pomalu a měly by víc cvičit.
Ale všechny ryby přece musí plavat. Protože jinak chcípnou hlady, nebo je někdo sežere."
To jste mě jen znovu nepochopil, o stresování ryb nuceným plaváním jsem vůbec nehovořil (mluvil jsem o jejich vynuceném létání), a dokonce závěr Vaší repliky je jen jinou formou toho, co jsem napsal já. Ano ryby musí umět plavat, ale pokud je učíme létat, nebudou ani létat, ani dobře plavat. Toť kvazipozitivismus!
Vzdělání a odbornost je dualita, které musí především porozumět sám učitel. Pakliže toto, jako zcela zásadní otázku pro utváření způsobu a náplně své výuky nevnímá, zůstává hříčkou povrchních vzdělávacích plánů, měnících se osnov, katalogů, kánonů, ředitelů, kolegů apod. Je vždy na učiteli, do jaké míry je ochoten proniknout pod povrch toho co dělá, jak to dělá a proč to dělá. Je ovšem snazší odmítnout oprávněné volání po změně, jako naivní knížecí rady "expertů".
Pokud si nedovedeme sami jasně odpovědět na otázky proč učíme to, co učíme, jaký to má význam pro pochopení světa, pro naše žáky a zda vůbec, budeme stěží schopni toto pochopení někomu předat a očekávat z toho titulu změnu motivace. Neznamená to vždy umět odpovědět žákům ve stylu, učíš se to proto a proto, ale spíše by toto pochopení mělo být evidentní ze způsobu jakým učitelé učí, z hloubky do které rozumí svému předmětu a jeho místě v širším poznání světa.
Žáci se třeba kuželosečky naučí kvůli učiteli, který je zapálený srdcař a který dovede, vahou a charismatem své osobnosti inspirovat žáky k motivaci zvládnout i látku, o které vědí, že má pro ně v utilitárním světě pramalé využití. Pokud ale učitel takový není, potřebuje známky jako mocenský nástroj, což otevírá otázky učení z přinucení a s tím spojených důsledků. Ty jsou krásně vidět v devátých třídách v období po přijímačkách.
Aha.
Takže kuželosečky budeme učit jen ty, kdo mají rádi matematiku, nebo ty, kdo mají rádi učitele matematiky.
Akorát pořád nevím, jak motivovat ty, kteří nemilují ani jedno(ho).
Na Vaše otázky odpovědět nemohu, nejsem matematik.
Vtip je v tom, že já jsem nechtě a ani nečekal, že byste na ně měl odpovídat.
Pokud jsou Vám odpovědi jasné, pak netuším, proč se vůbec do diskuse pouštíte.
No, abych Vám demonstroval, že takto postavená diskuse nemá smysl. :-)
Mně všechno jasné není, proto bych rád věcně diskutoval.
Ale ani mně přece není jasné VŠECHNO.
Jenže o tom, jestli a proč mám učit objem kvádru, nebo Newtonovy zákony, opravdu považuji diskusi za neskutečnou ztrátu času.
"Vy mi tu vykládáte o rybách, které nutí někdo létat, ale já nic takového nevidím." To vykládal Einstein...
Nebuďte hnidopich. to že to vyprávěl Einstein víme oba dva. A Vy jste ten příměr citoval.
To jste mě jen znovu nepochopil, o stresování ryb nuceným plaváním jsem vůbec nehovořil
To jste jen znovu nepochopil, že o tom mluví ve svém článku autorka. :-)
Ale chci skončit smířlivě.
Souhlasím, že je potřeba přesněji stanovit onen společný základ vzdělání.
A je úplně jedno, jestli mu budeme říkat standard, povinný výstup, RVP, nebo nějak jinak.
A souhlasím také, že při hledání onoho základu bude muset dojít k redukci objemu učiva.
Poste restante, problém je v tom (a nejste vůbec sám) že reagujete na argumenty oponenta velice výběrově. Já Vám např. neříkám, že byste neměl učit Newtonovy zákony, to by mě ani ve snu nenapadlo, jen si myslím, že tyto zákony svou výpovědí o světě daleko přesahují rámec fyziky a o tom by se měl žák cosi podstatného dozvědět. Aby z toho dostal poučení i ten, kdo se už nikdy fyzikou odborně zabývat nebude.
reagujete na argumenty oponenta velice výběrově
No, ale to přece my všichni. Nemůžeme pitvat každou část oponentova textu a tak se soustředíme na to významné a podstatné.
Já přece netvrdím, že mi říkáte, že bych neměl učit Newtonovy zákony.
Šlo mi o to, že když je žák "ryba", neznamená to, že budeme přemýšlet nad tím, zda se má, nebo nemá třeba právě tyto zákony učit. Protože odpověď je samozřejmá a dávno jasná.
Argument o rybách, které (prý) nutíme létat, má smysl na střední, ale ne na základce, kde se učí takové znalosti, které mají a mohou zvládnout všichni živočichové bez rozdílu.
... tyto zákony svou výpovědí o světě daleko přesahují rámec fyziky a o tom by se měl žák cosi podstatného dozvědět. Aby z toho dostal poučení i ten, kdo se už nikdy fyzikou odborně zabývat nebude.
Opět:
No, v tom jsme samozřejmě ve shodě. Vlastně to je právě jeden z důvodů, proč učit právě tyto zákony.
Tudíž je opět bezpředmětná debata o tom, zda jde o vzdělání, nebo odbornost.
Protože učit to budeme tak jako tak.
Z čehož mi plyne, že vnášet sem tento, pro Vás zásadní rozpor, je sice možná zajímavé pro hluboké meditace akademiků, ale naprosto k ničemu pro učitele základky, který přemýšlí nad tím, jak zaujmout při výuce Newtonových zákonů žáky, kterým je fyzika ale naprosto ukradená.
A dokud mu někdo, třeba paní Nováčková, nepřinese nějaký opravdu fungující návod, tak bych byl rád, aby mu nebral ten jeden z mála prostředků, který mu zbyl a alespoň nějak zatím funguje.
Nemají-li žáci rádi ani matematiku a nemají-li ani inspirativního učitele, kvůli kterému by se ty věci učili, pak jsou namístě otázky, co si z výuky předmětu, který je nezajímá, učitelem, který jim je lhostejný, odnesou, ať už pod pohrůžkou pětky, nebo jiného strašáka a k čemu to divadlo celé je a zejména, proč na tom musíme stavět jejich další studijní dráhu.
čemu to divadlo celé je a zejména, proč na tom musíme stavět jejich další studijní dráhu
No já nevím, Tajný.
Vy jste asi měl samé skvělé a inspirativní učitele, nebo jste miloval všechno učivo od baktérií až po funkci sinus.
Já třeba některé předměty nijak zvlášť nemusel a jejich učitele taky ne. Od základky až po vysokou.
Jen jsem z nich nechtěl mít špatné známky, abych nebyl za blbce.
Mimochodem některé z těch tehdy neoblíbených témat dnes učím. A docela mě to baví.
Před nedávnem jsme měli sraz spolužáků a vzpomínali jsme na učitele. Představte si, že někteří nesnášeli předměty, ve kterých dnes vynikají.
Jestli ono to nebude tím, že člověk se vyvíjí a málokdo zastydne myšlenkově na základce.
Jenže málokdo už na základce tuší, kam se v životě posune.
Rozumím. Učit se musí vše, pro případ, že by se nám to později mohlo hodit. Od ostnokožců po kuželosečky.
Poste restante, vím, že na ZŠ je situace jiná než než na SŠ. Proto jsem od počátku navrhoval především institucionalizovanou diskusi mezi učiteli všech úrovní a typů škol. Abychom si lépe rozuměli. Úkol ZŠ je jiný než úkol SŠ, ale oba úkoly jsou spojité. Bohužel právě situace, kdy se reálné rozhodování dostalo do rukou několika jedinců či skupin, stojí takové diskusi v cestě. Vyjasnit si např. shody a rozdíly mezi odborností a vzděláním a mezi jednotlivými obory je zcela zásadním problémem školství. Ten se však vůbec neřeší. Znovu opakuji, nekritizuji učitele, kritizuji shora ordinovaný systém, na který všichni doplácíme. Učitelům bych jen doporučil, aby se mnohem hlasitěji ozvali.
Učit se musí vše, pro případ, že by se nám to později mohlo hodit. Od ostnokožců po kuželosečky.
Já chápu, Tajný, že ve svaté válce, kterou vedete, je potřebné využít doslova každý náboj, ale občas byste vážně mohl mířit přesněji, místo bubnové palby všemi směry.
Nebude se Vám tak snadno stávat, že napíšete úplnou blbost.
Takže speciálně pro Vás:
1. Na základní škole se učí ZÁKLADNÍ učivo. Tam o kuželosečky (parabola, hyperbola) a ostnokožce zas tak moc nezavadíte. A i když ano, tak na nich nikdo nebazíruje.
Základ je prostě základ.
2. Na střední si vybírá žák (rodič) dobrovolně své zaměření. Když chce na gympl, musí přetrpět i ostnokožce, ale strojaři i kosmetičky jsou od nich uchránění. Stejně jako kadeřnice od hyperbol.
Bohužel právě situace, kdy se reálné rozhodování dostalo do rukou několika jedinců či skupin, stojí takové diskusi v cestě.
O důvod víc pro ustavení Pedagogické komory.
Vyjasnit si např. shody a rozdíly mezi odborností a vzděláním a mezi jednotlivými obory je zcela zásadním problémem školství.
V tomto obecném ohledu s Vámi samozřejmě souhlasím.
Jen mám prostě názor, že do diskuse pod článkem o známkách jako "mocenském nástroji" problém vzdělanost kontra odbornost zas tak moc nepatří.
V obecném smyslu ale máte pravdu. Občas také narážím na případy, kdy závazné dokumenty podle mne špatně určují míru a hloubku učiva pro základní i jednotlivé typy odborného vzdělání.
Naštěstí učitelé, alespoň ti věkem starší, jsou zvyklí při výuce používat vlastní mozek a vrchnostenské direktivy brát s patřičnou rezervou. Jinak by následky "reforem" byly ještě mnohem horší.
"Jen mám prostě názor, že do diskuse pod článkem o známkách jako "mocenském nástroji" problém vzdělanost kontra odbornost zas tak moc nepatří."
Domnívám se, že patří. Známky se totiž stávají dominantním nástrojem "motivace", který v důsledku situaci reálně zhoršuje.
Známky se pro některé žáky staly "jediným" nástrojem motivace.
Přesněji třeba na středních školách dokáže některé žáky k používání vlastního mozku přimět až riziko propadnutí. Podotýkám, že na středních, které si sami vybrali.
O základkách nemluvím, tam propadnutého žáka viděli naposledy v roce 2003.
Za těchto okolností mi debata o "moderních" motivačních nástrojích a škodlivosti známkování přijde jako diskuse s ekologickým magorem, který navrhuje zapálit ropné plošiny a celou planetu zásobit elektrickou energií z obnovitelných zdrojů.
Takže znovu. Experti, představte si že jsem neschopný, zakomplexovaný učitýlek, který skončil ve školství jen proto, že by se nikde jinde neuplatnil. Ale nikdo jiný Vám to za ty peníze dělat nepůjde, takže berte to, co je.
Takže mi dejte použitelnou "technologii" motivace žáků, kterou budu moci během jednoho školního roku použít na všechny žáky počínaje Aničkou, která chce být modelka, ale malou násobilku na prvním stupni nezvládla a od té doby dál nepokročila až po Pytlíkova hýkajícího Semeráda, který si myslí, že se bude živit jako profesionální gamer.
A pokud nic takového nemáte, tak mi laskavě nesahejte na známky, protože jinak ani Semerádova matka nepochopí, že má doma lempla.
Jak moc totiž situaci zhoršuje známkování, to čtu jen od teoretiků, ale jak moc ji zhoršuje neznámkování, případně pokřivené známkování, to vidím dnes a denně na absolventech základek, kteří přicházejí na nevýběrové obory s vyznamenáním ze základních škol.
A zdůrazňuji přitom, že chyba není na učitelích ZŠ. Ti dělají, co mohou. Leč mohou toho stále méně, přestože jim stále někdo radí.
"1. Na základní škole se učí ZÁKLADNÍ učivo. Tam o kuželosečky (parabola, hyperbola) a ostnokožce zas tak moc nezavadíte. A i když ano, tak na nich nikdo nebazíruje.
Základ je prostě základ."
Pardon, já se mezi těmi bleskovými mentálními přesuny od škol základních, přes střední po vysoké, místy přestávám orientovat.
Problémem na prvním, druhém a třetím stupni se známkami je, že se na ně mnohdy spoléhá jako na první, poslední a jediný motivátor. Z toho plyne celá řada negativních dopadů. Žáci se učí kvůli známkám. Když se neznámkuje, neučí se. Rvou všechno před pololetím a na konci. Ti, kteří se kdy pokusili na takové známkovací škole vzbudit zájem o jejich předmět bez obvyklého strašení známkami, ví, že je to snaha předem prohraná. Na neznámkování je potřeba od začátku pracovat společně s rodiči a dětmi a i poté je to zapeklité, například přijde babička s, jaké máš známky, von nemá známky, to je nějaká divná škola, kam jste ho to dali?
Když se to podaří, tak to jde. Není potřeba strašit. Děti si vypěstují strategie jak se otázkami vypořádat s nudnými učiteli a nudným učivem. Nebojí se. Chtějí většinou být ve škole, protože je zajímavým místem. Zlepšují se i bez známek. Světe div se. Akorát to není snadný a rychlý recept, když uděláš Á tak se stane Bé. Chce to práci a úsilí. Navíc a zdarma.
Pardon, já se mezi těmi bleskovými mentálními přesuny od škol základních, přes střední po vysoké, místy přestávám orientovat.
Bod 1. popisoval situaci na ZŠ, bod 2. na SŠ.
Bod 3. - VŠ jsem nezařadil. Pokud někoho na VŠ známky demotivují, je to spíše psychiatrický problém.
Na neznámkování je potřeba od začátku pracovat společně s rodiči a dětmi a i poté je to zapeklité, například přijde babička s, jaké máš známky, von nemá známky, to je nějaká divná škola, kam jste ho to dali?
Je mi jedno, když někdo na nějaké alternativní škole neznámkuje. Je to dohoda mezi žáky, rodiči a školou.
Jen musí počítat s tím, že v nějakých těch testech a přijímačkách už holt přijdou percentily a jednoho dne číslo, které určí cenu na trhu práce.
Není mi jedno, když protiznámkoví jehovisti vnucují svou víru všude a všem. To že to funguje u Marušky a Huanga, neznamená, že to bude fungovat u Jeníčka a Demetera. Ony totiž děti jsou různé.
Ale hlavně. Všechny negativní jevy, které popisujete se dějí i na školách, kde známky nejsou. I tam se totiž prověřují znalosti a i tam se někteří žáci začnou učit, až když ví, že bude "písemka". Jenže jsou tam obvykle motivované děti motivovaných rodičů a navíc se to v té omáčce slovního hodnocení líp schová, že někdo se posunul jen o metr, zatímco ostatní o kilometry.
Hlavní je totiž přece pohoda a přesvědčení, že jsem stejně jedinečný, jako všichni ostatní.
Chtějí většinou být ve škole, protože je zajímavým místem. Zlepšují se i bez známek. Světe div se.
Až někdo vymyslí, jak bez známek motivovat někoho, koho dané učivo totálně nezajímá, rád se přijdu podívat, jak dává přednost kuželosečkám před X-boxem.
Radit bych si netroufl, učitelů SŠ si velice vážím a vytýkám jim jen to, že svůj úděl příliš trpně snášejí. Ani nejsem proti známkování. Mám jen problém s tím, když se stane jediným důvodem k učení. Na SŠ se to pak projeví tak, že mnozí žáci se učí převážně rovněž jen pro známky, ale na rozdíl od žáků SŠ v tom už umí lépe "chodit". Kvazipozitivismus někteří zvládají brilantně. Vnější i vnitřní motivace by měla být v jistém souladu. Zatím se jen zvyšuje nesoulad. Výsledkem je učení pro certifikáty a diplomy.
Vnější i vnitřní motivace by měla být v jistém souladu.
Opět souhlas.
A zde s diskusí o nesouladu mezi odborností a vzdělaností nemám nejmenší problém.
Viděl jsem na odborných školách spousty žáků, kteří všeobecnými předměty jakž takž "proplouvali", ale v odborných excelovali.
Debaty o známkách tady jsou už dlouho.
Například známkování výchov.
Jenže zkušenost ukazuje, že když nebudeme například tělesnou výchovu známkovat, není pak síly, která by dnešní zpohodlnělá dítka přinutila se alespoň pokusit udělat kotrmelec či výmyk.
No ale Tajný či jiný expert určitě ví, jak žáky motivovat.
Chyba je, jako vždy, v učitelích. :-)
Poznámka k motivaci:
Je to svízel pracovat s nemotivovanou mládeží. Nejsem si jist, zda ti, kteří si zde stěžují, znají například knihu Moderní vyučování (autor Geoffrey Petty). Je tam krom jiného řada konkrétních návodů. Kdo by je považoval za "hraběcí rady", do školství nepatří, protože vůbec nepochopil, čeho se pedagogika a psychologie týká.
Zajímavost z publikace: "V říjnu 1992 rozmlátil kanadský vězeň zařízení své cely, protože chtěl dokončit tříměsíční kurs vaření, jenže měl být propuštěn. Byl odsouzen k dalším dvěma letům a kurs dokončil".
No hurá.
Takže si všichni povinně přečtou knížku, kterou nám doporučil pan Václavík a problém je vyřešen.
No a kdo ji nečetl, nebo nepochopil nepatří do školství.
Nejspíš mu bude odebrán "státní souhlas", nebo vrátí diplom.
Tak teď už mohu jít klidně spát. O budoucnost našeho školství je postaráno.
BTW:
Tuhle knihu jsem četl při svém prvním pedagogickém angažmá někdy před rokem 2000.
Některé části jistě mají svou nadčasovost, ale od té doby uplynulo 20 let.
Nebyla by nějaká novější historka než z roku 1992?
Třeba z roku 2015, jak žák zahodil tablet a utíkal do školy na hodinu matematiky? :-)
Takže se spíš ze zájmu ptám, obsahuje některé její novější vydání nějakou novou revoluční metodu, která mi zůstala utajena?
"Kdo by je považoval za "hraběcí rady", do školství nepatří, protože vůbec nepochopil, čeho se pedagogika a psychologie týká."
To moje exaktní odnornost moc nebere... Trochu jako "Kdo nepochopí úpravy lomených výrazů, na střední školu nepatří."
K čemu je kniha, která nedovede u čtenáře posílit vnitřní motivaci natolik, aby pochopil a přijal její doporučení? K čemu jsou učitelé učitelů, kteří nedokáží budoucí učitele vnitřně motivovat k tomu, aby přijali kanadské rady ohledně vnitřní motivace (a neodvrhli je ani po vstupu do systému)?
Ad poste.restante 0:41
Revoluční metoda... Revoluce v názorech na vzdělávání se odehrála se vznikem hnutí nové výchovy (reformní pedagogiky) koncem 19. století. U nás se nástupem komunistického režimu prosazení reformních myšlenek o 50 roků oddálilo. To je příčina mnoha současných problémů.
Teď se nějaká revoluce ve vzdělávání chystá s dalším rozvojem informačních technologií. Jinak pochybuji, že by někdo přišel se zcela novými recepty, jak motivovat k učení. Ty "staré" se však osvědčují, viz stránky inovativních škol, videa apod.
G. Petty má novou publikaci Evidence-Based Teaching. A practical Approach.
Více na webu geoffpetty.com
Pro pana Janečka: Přijmout nějaké rady, jak ve škole pracovat (třeba rady J. A. Komenského, G. Pettyho aj.) je věc znalostí i osobního vztahu. Kdo ale nechce, tak prostě nechce. To ostatně známe ze školy ze vztahu učitel - žák.
Post a Comment