V oblasti školního hodnocení dochází působením různých okolností k postupným proměnám, které se projevují odklonem od tradičního hodnocení podle klasifikační stupnice směrem ke komplexnímu hodnocení žáka a s důrazem na proces hodnocení, které provádí nejen učitel, ale i žák nebo vrstevníci navzájem. Pokud se podaří proměnit pohled na hodnocení, budou se časem rodiče dětí ptát: „Co ses dnes ve škole naučil?“ místo tradičního: „Jakou jsi dnes dostal známku?“
Různí autoři vymezují různé typy hodnocení. Podle subjektu hodnocení je to hodnocení vnější a vnitřní, podle vztahové normy rozlišujeme hodnocení sociálně normované a individuálně normované. Odborníci používají další pojmy, které se k hodnocení vztahují: hodnocení sumativní (shrnující), normativní (hodnocení relativního výkonu žáka ve vztahu k výkonům ostatních žáků), kriteriální, diagnostické, formální, neformální, průběžné, závěreční, formativní.
Poslední z výčtu pojmů, hodnocení formativní, je v pedagogické literatuře zdůrazňováno až v průběhu posledních let, ačkoliv je nedílnou součástí vyučování od 80. let 20. století. V českém prostředí se pojem formativní hodnocení ustálil i přesto, že v zahraniční literatuře není pro formativní hodnocení používán pojem jednotný. Můžeme se zde setkat s pojmem hodnocení pro učení, hodnocení zpětnovazební, hodnocení alternativní nebo autentické, podle toho, na kterou z charakteristik, kladou autoři důraz. Podle D. Williama se hodnocení stává formativním tehdy, když: „… učitelé, žáci či jejich spolužáci získají, analyzují a použijí důkaz o výkonu žáka za tím účelem, aby rozhodli o dalších postupech ve výuce, které budou pravděpodobně lepší nebo budou postaveny na lepších základech, než by byla rozhodnutí, která by učinili, kdyby dané důkazy k dispozici neměli.“
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat