Vyhořet může každý. K nejohroženějším patří učitelé

Syndrom vyhoření hrozí zejména těm, kteří pracují s emocemi a ve stresu. Lékaři, manažeři, ale i novináři, učitelé či rodiče na mateřské dovolené. Ohroženy jsou nejvíce lidé, kteří mají sklony k perfekcionismu, velmi ambiciózní typy lidí, kteří jsou zároveň obětaví, empatičtí a senzitivní. Právě proto bývají nejčastěji postiženy pomáhající profese, zejména zdravotníci v nižších pozicích, kteří za svou práci nemají ani dostatečné platové ohodnocení. „Lidé v těchto velmi náročných pomáhajících profesích dostávají minimální prostor pro sebeobnovu. U učitelů mi to přijde obzvláště varovné,“ říká pro magazín Ona Dnes Iveta Koblic Zedková z Institutu neuropsychiatrické péče.

Iveta Koblic Zedková (inep.cz)

Syndrom vyhoření není jen obyčejná únava a podrážděnost z běžných pracovních povinností. Je to komplexní psychické i fyzické vyčerpání po letech stresové a emočně náročné práce. Po letech práce, do které člověk dal kus sebe. Po letech práce, kdy zapomínal na své vlastní zájmy, rodinu, přátele.

Na začátku obvykle bývá obrovské nadšení, na konci pak jen frustrace, apatie, únava, podrážděnost. Vstřícnost ke kolegům střídá kritika všeho, co dělají. Nic není dobré, nic není včas.

Člověk postupně ztrácí motivaci k práci, najednou si uvědomí, že už mu nepřijde tak smysluplná jako dřív. A s tím ztrácí i smysl vlastního života.

Počty lidí, kteří se s příznaky vyhoření potýkají, neustále rostou. Podle odborníků je to dáno mnoha faktory. Mezi ty nejvýraznější patří rychlá doba i informačně přehlcená společnost. Frustraci a pocity vyhoření může podporovat také neschopnost jedince orientovat se ve všem, co se kolem něj děje.

Příznaky podobné syndromu vyhoření se mohou paradoxně objevit i u dětí. A to zejména u těch, které mají svůj diář plný od rána do večera. Ráno trénink, pak škola, úkoly, trénink a před spaním učení. Mladí sportovci bývají obzvlášť náchylní. Neznamená to, že je rodiče nesmějí nikdy do ničeho tlačit. Samotný tlak může být pro dítě stimulující. „Tlak nesmí být chronický a vyčerpávající, to u dítěte může vést i ke spuštění duševního onemocnění,“ varuje Zedková.

„Jako rodiče máme tendenci předávat svým dětem to, co jsme sami jako děti zažili, a to často nevědomě. Například, že si ocenění zaslouží, jen když podají výkon. Takovou informaci si dítě pak nese v celém životě. Hlavní je pro něj podat výkon, jinak nemá žádnou hodnotu. Takový člověk je pak přirozeně náchylnější k vyhoření, protože bude neustále muset podávat výkon, aby si uchoval svoji hodnotu,“ vysvětluje Zedková. Tlak na výkon pak dítě provází až do dospělosti.

Celý text naleznete zde