„Velmi často se v nejrůznějších proklamacích zaštiťujeme nejlepším zájmem dítěte, ale pokládám za hrozné, když všichni zúčastnění kývají hlavou, že je něco špatně a zároveň že se nedá nic dělat, že to tak je, protože jinak to neumožňuje předpis. Když se jedná o dítě, je pro mě tato varianta mravně nepřijatelná,“ píše Václav Mertin v prosincovém čísle časopisu Řízení školy.
 |
| Václav Mertin (repro ČT) |
Ještě mnohem víc mě však trápí situace dětí, které nám dospělým dávají výrazné signály o tom, že se jim nevede dobře, a my nereagujeme vůbec nebo jen tak, že to je věc rodičů nebo že by dítě mělo navštívit poradnu, případně se léčit...
Učitel se nemůže stát lékařem nebo psychologem ani speciálním pedagogem, jeho hlavní poslání leží jinde, na druhém stupni ani všechny žáky hlouběji nepozná, nicméně měl by se umět angažovat i v případě podobných problémů. Je to totiž i v zájmu vzdělávacích pokroků žáka, tedy podstatného kritéria účinnosti práce učitele. Navíc je to „lidské“ a ani tento rozměr by učitel neměl opomíjet...
Úřední postup tedy sice leckdy nevede k žádnému výsledku, ale odpověď na případnou kritiku či stížnost je neprůstřelná: my jsme nepochybili, postupovali jsme ve shodě s předpisy. Předpisy se pak zaštítíme, i když zdravý rozum vyžaduje zcela odlišné řešení. Předpokládaný problém použití nestandardního řešení spočívá v tom, že očekáváme, že méně standardní a nepředpisové řešení budeme muset hájit, vysvětlovat, že je nepodpoří vedení školy, zřizovatel nebo inspekce či jiný kontrolní orgán. Takže si raději nepálíme prsty a postupujeme striktně podle předpisů. (Uznávám, že striktním naplněním předpisů se leckdy také bráníme proti chronickým stěžovatelům.)
Použití zdravého rozumu tak souvisí částečně i s odvahou a ochotou vzít na sebe zodpovědnost a být aspoň trochu angažovaný. To je ve vztahu k ochraně zájmů dítěte neoddiskutovatelná povinnost rodičů, jejíž naplňování bychom jim neměli vyčítat, současně však i učitelů, výchovných poradců, metodiků prevence, pracovníků OSPOD, odborů školství a pochopitelně i odborných pracovníků poradenského systému, tedy všech, kteří zodpovídají za naplňování nejlepšího zájmu dítěte. Věřím, že tyto instituce nebyly zřízeny pouze proto, aby dohlížely na dodržování předpisů, aby vytvářely různé posudky, plány podpory, výkazy o činnosti a rozmanité statistiky, ale především aby v okruhu své působnosti fakticky dbaly o prospěch dítěte...
Naštěstí je i ve školství mnoho učitelů a ředitelů, kteří chápou, že předpis vyjadřuje v té době převládající právní mínění a vytváří mantinely, ve kterých se mají pohybovat. Jestliže však existují velmi závažné důvody pro porušení, neměli bychom váhat. Vždy budou existovat případy hodné zvláštního zřetele, které se budou zcela vymykat. Někdy jen stačí, abychom při nejednoznačnosti výkladu zvolili tu variantu, která je příznivější zájmům dítěte nebo rodičů. Samozřejmě opět riskujeme, že nadřízená autorita prosadí názor opačný, ale jestliže učitelé sami prohlašují, že při výkonu učitelství jde o poslání, tak v této chvíli bych je chytil za slovo. Alibismus a ustrašenost k naplňování poslání rozhodně nepatří.
Již jsem zmínil, že nelze připustit popírání předpisů. Na druhé straně by měl být i pro úřady a odborníky na prvním místě nejlepší zájem dítěte. Měli bychom být schopni vysvětlit a zdůvodnit, proč postupujeme odlišně. I etické principy práce odborníků kladou zájem klienta na nejvyšší místo. Je však třeba připustit, že pohled odborníka musí být silnější než hodnocení úředníka.
Celý text naleznete v prosincovém vydání časopisu Řízení školy (nakladatelství Wolters Kluwer)
1 komentářů:
Děkuji. Výborně napsáno.
Okomentovat