„Není žádným tajemstvím, že tématem číslo jedna na pedagogickém bojišti je téma společného vzdělávání. Vsadím se o cokoli, že při jakémkoli setkání dvou kantorů se dřív nebo později řeč stočí na lamentování nad ním. Výsledkem rozhovoru bude výčet příkladů, proč to nejde, a povzdech, kam to naše školství spěje. Pak je skupina osvícených, kteří říkají, že to přece jít musí, protože příklady ze zahraničí dokazují, že to možné je,“ píše ředitel školy Petr Došek v prosincovém vydání časopisu Řízení školy. Došek popisuje zkušenosti ze stáže ve finské škole, která probíhala "v Laponsku, ve škole na polárním kruhu, 30 minut pěšky od místa, kde bydlí Santa Claus".
Petr Došek (online.rizeniskoly.cz) |
Péče o žáky, kteří selhávají ve výuce, je rozdělena do tří stupňů. Školy mají velkou autonomii a každá tuto péči zajišťuje v rámci legislativy a svých možností. Na otázku, kolik dětí s podpůrnými opatřeními škola vzdělává, ředitel odpovídá velmi nejistě. Žádné statistiky nevypracovává a žádné zvýšené normativy či hrazení speciálních pedagogických pomůcek nikde vykazovat nemusí. Odhadl, že by do první a druhé skupiny zařadil asi 80 žáků a do třetí 25.
Spolupráce mezi učitelem a speciálním pedagogem není vedena na organizovaných poradách. Jsou popisovány jako neformální profesní setkávání, která jsou nutností. Nikdo o nich nečiní zápis, nikde není určeno, kolik jich musí být. Učitelé je potřebují pro svou práci.
První stupeň podpůrných opatření je popisován jako péče o děti se specifickými vzdělávacími potřebami a poruchami chování. Pokud učitel se speciálním pedagogem uznají za nutné angažovat asistenta pedagoga k takovému žákovi, řeší to s vedením školy. Ve škole tedy pracují asistenti, ale jejich počet se mění dle potřeby. Každý žák má nárok na doučování (i žák bez podpůrných opatření), které vede učitel. Tato práce je součástí pracovních povinností učitele, kterou je možné finančně zohlednit. Doučování je selhávajícímu žákovi nabídnuto učitelem. Učitel dále ve spolupráci se speciálním pedagogem přizpůsobí výuku i testování potřebám dítěte.
Ředitel o všem mluví se samozřejmostí. Pro nás to už taková samozřejmost není, a přestože se nám kouří od poznámkových bloků, vyměňujeme si názory a tak trochu rušíme. Proto svůj monolog přerušuje a dává prostor dotazům. Ptáme se na administrativu, kontrolu financování, spolupráci s nějakými odbornými pracovišti. Dostáváme jednoznačnou odpověď: „Kontroly jsme zrušili před třiceti lety. Nekontrolujeme žádné papíry, ty nejsou důležité, důležité je vzdělávání. Nikdo nám nekontroluje, kde máme uložené materiály a kam jsme jaké dítě zařadili. Pokud dítě potřebuje pomůcku, tak je mou povinností zajistit ji.“ Do absolutního ticha se v češtině ozvalo: „A to jde?“ Tlumočnice se zachovala velmi diskrétně. Tato poznámka zůstala nepřeložena.
Pokud dítě i nadále selhává, jsou k jednání pozváni rodiče. O tomto okamžiku finští kolegové mluví jako o přechodu do druhého stupně podpůrných opatření. Ve spolupráci s rodiči je domluveno další vzdělávání dítěte, je vypracováno něco jako individuální vzdělávací plán na období tří až šesti měsíců. Do výuky je zařazena práce se speciálním pedagogem (v rámci výuky), je-li to uznáno za vhodné, je angažován asistent, žákovi je přizpůsobena výuka i tím, že chodí na některé předměty do jiné skupiny. Má sestaven zcela individuální rozvrh.
Do třetího stupně je možné zařadit děti s největšími výukovými problémy. Je vystavěn na diagnostice provedené při prvním selhávání dítěte a přizpůsobování výuky jeho potřebám. Řadí se sem ale také děti s mentálním postižením. Děti, které mají rozvrh sestavený podle svých schopností, se vyučují v menších skupinách. Pro předměty, jako je matematika, fyzika nebo dějepis, jsou skupiny maximálně desetičlenné. Skupiny jsou vytvářeny napříč ročníky pro jednotlivé předměty. Děti proto pracují každé se svou učebnicí. V jiných předmětech, pokud to jejich charakter vzhledem k výukovým potřebám dítěte dovolí, jsou děti vzdělávány s ostatními vrstevníky.
Celý text naleznete v prosincovém čísle časopisu Řízení školy (nakladatelství Wolters Kluwer)
3 komentářů:
První věc.
To co je tu popisováno u nás nikdy nikdo nezaplatí.
Druhá věc.
Opět je to jen přehlídka informací. Tedy vybraná škola na kterou se přivede zahraniční exkurze. O tom jak to vypadá ve většině škol to nic nevypovídá.
Jak je tohle všechno vůbec možné?
Ve Finsku školskou reformu nedělali s cílem čerpat EU dotace.
Ve Finsku mají slušný školský rozpočet a učitelé slušné platy.
Ve Finsku politici jen nelžou, že vzdělávání je prioritou, ale skutečně pro něj něco dělají.
No, podle nadpisu bych čekal nějakou čistokrevnou satiru...
I když pár pěkných momentů tam je, zřejmě nebudou úmyslné ("Pak je skupina osvícených, kteří říkají, že to přece jít musí, protože příklady ze zahraničí dokazují, že to možné je." - asi jako třeba pan Došek...)
---
První otázka, která mne napadla, je, jestli "péče o žáky, kteří selhávají ve výuce" je totéž, jako začlenění autistů či dětí s mentální retardací do běžných tříd vedených nespeciálním pedagogem (pokud si to jejich rodiče budou přát)...
"Tato práce je součástí pracovních povinností učitele, kterou je možné finančně zohlednit."
To mi zas přijde trochu nonsens ze systémového pohledu (aspoň z české perspektivy). Buď je něco součástí pracovních povinností, a nebo je možné nějakou činnost finančně zohlednit (ale pak nemůže být povinností)...
---
"Tlumočnice se zachovala velmi diskrétně. Tato poznámka zůstala nepřeložena."
Jak píše Mirek Vaněk - ZOO... A ještě jsou některé klece zakryté...
Okomentovat