Petra Mazancová: Perfektně nás naučili předmět, ale nenaučili nás řízení třídy, řešení problémových situací, jednání s rodiči

„Potřebujeme profesní podporu, ale také sebereflexi. Není chyba přiznat si, že ne všichni vykonáváme svou profesi dobře. Já sama si každý den uvědomuji chyby, které dělám. Důležité je pracovat s nimi. Problém je, že učitelé jsou v tom sami, nikdo jim nepomáhá. Je tu jen sborovna, a pokud má učitel kliku, je jeho sborovna přátelská. Ale často má smůlu. Učitelé nejsou normálně ochotní dělit se o své zkušenosti. Je to zvláštní, kolik učitelů vnímá svou profesi konkurenčně. Přijdete za kolegou s tím, že vám to ve 3. B nefunguje, a on se nezeptá, co děláte, a nezamyslí se, co s tím. Odpověď většiny kolegů bude, že on se 3. B žádný problém nemá,“ říká Petra Mazancová učitelka a předsedkyně Učitelské platformy v rozhovoru pro MF DNES.

Petra Mazancová (facebook.com)

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:

Do jaké míry připraví vysoká škola učitele na jeho povolání?

Myslím, že máme všichni podobnou zkušenost. Perfektně nás naučili předmět, ale nenaučili nás řízení třídy, řešení problémových situací, jednání s rodiči. Ani nám neřekli, že se o to máme zajímat. Takže když vystudujete a jdete učit, pokud nejste nadšenec nebo nemáte na škole štěstí na dobrého didaktika, a takových není mnoho, stojíte před třídou a říkáte si, co dál. Vzpomenete si na to, jak učili vás, a pokračujete v začarovaném kruhu.

To zní trochu depresivně.

Chodím na různé semináře a kurzy, typicky mě baví témata jako řešení problémů ve třídě. Pokud k tomu dá přednášející prostor, skoro každý kurz se zvrhne v hromadnou supervizi. Učitelé začnou řešit konkrétní potíže, které mají ve třídě. Tak například spolupráce s pedagogickým asistentem. Všichni víme, že do inkluze je třeba investovat peníze a že by jich mělo být ještě víc. Nevím, proč se tváříme, že to dokážeme za méně než okolní svět. Ale část by měla jít i do vzdělávání učitelů, a to nejde. Nikdo je nepodpoří, zato se na ně valí papíry. Že nikdy nevyplňovali plán pedagogické podpory? Ale kdo jim s tím pomůže? Poradna? Tam nemají čas. Nakonec učitel opíše něco, co třeba vůbec nedává smysl.

Když se mluví o školství, mluví se především o platech.

A to je samozřejmě dobře. Ale já jako učitel potřebuji také profesní podporu a odbornou debatu o otázkách ve školství, které se týkají například kvality mé práce, mého kariérního postupu, jestli se mohu dál něco naučit, za jakých podmínek se můžu vzdělávat a k čemu mi to bude dobré. To jsou věci, které jsou pro mě důležité.

Co učitele kromě platů trápí?

Podívejte se, začínající učitel nastupuje podle tabulek za 22,5 tisíce, končící má přes 29 tisíc základního platu. Za svoji kariéru má možnost polepšit si o sedm tisíc, vždy potom, co odučí několik let. Nic víc demotivujícího snad neexistuje. Finanční ohodnocení teď nechme stranou, ale já jsem ambiciózní člověk, chci se někam posouvat. Pokud se nechci stát zástupcem ředitele nebo ředitelem, nejsou tu nastavené jasné mantinely. Tak například mám oficiálně nárok na 12 dní samostudia, pokud tomu nebrání vážné provozní důvody. To znamená pokaždé se ptát ředitele, jestli můžu a jestli na to ještě jsou peníze. V září jsem jela na konferenci učitelů angličtiny do Brna. Bylo to to nejlepší, co se mi za několik let po odborné stránce stalo, dva nabité dny. Platila jsem si to sama a ještě jsem si těžko vyjednávala volno, protože to byl pátek a sobota. Nejsem sama, kdo má takovou zkušenost.

Celý text naleznete v dnešní MF DNES