Martin Buber: Charakter druhých nemůže vychovávat a zušlechťovat ten, komu charakter chybí

„Vzdělávání bez srdečného, přátelského vztahu mezi učitelem a žákem i okolnost, kdy učitel nežije tím ani nevěří tomu, čemu učí, nás, zdá se, provází od nepaměti. Charakter druhých, tedy to, co se podle Řeků vtiskuje a vrývá do lidské duše a ducha, nemůže vychovávat a zušlechťovat ten, komu samotnému charakter chybí, a nadto mu rovněž schází bytostná, a tedy i mravní integrita,“ píše Zdeněk A. Eminger na serveru iliteratura.cz v recenzi na Řeči o výchově Martina Bubera.

Eminger mimo jiné píše:

Martin Buber (wikipedia.org)

Tři Buberovy řeči mají dvojí rozměr. Za prvé si všímají kladů i záporů tehdejšího vzdělávání a pojmenovávají základní, dalo by se říci tradované chyby a druhy napětí ve vztahu učitele a žáka. V tomto ohledu můžeme říci, že autorův rozhled po evropském školském systému první poloviny dvacátého století nabízí vcelku nelichotivý obraz, který paradoxně zažila i řada čtenářů narozených koncem sedmdesátých let, včetně autora této recenze. Ale nejde jen o fenomén moderní doby. Vzdělávání bez srdečného, přátelského vztahu mezi učitelem a žákem i okolnost, kdy učitel nežije tím ani nevěří tomu, čemu učí, nás, zdá se, provází od nepaměti. Charakter druhých, tedy to, co se podle Řeků vtiskuje a vrývá do lidské duše a ducha, nemůže vychovávat a zušlechťovat ten, komu samotnému charakter chybí, a nadto mu rovněž schází bytostná, a tedy i mravní integrita. Řečeno s Buberem: „Na celistvost žáka působí doopravdy jedině celistvost vychovatele, celá jeho bezděčná existence.“ Ne tedy stylizace do podoby vševědoucího a všemohoucího pedagogického pracovníka, ale přirozenost a ukotvenost v tom, co dělám, pro co jsem se rozhodl, v co věřím.

A za druhé je autorovo přemýšlení útěšné a dává naději těm pedagogům, kteří – když k tomu dostanou příležitost a prostor – mohou vychovávat a vzdělávat děti jiným než ryze technicistním a formalistním způsobem. Jde mu o vstřícný postoj k dětské svobodě, tvořivým potřebám (pudu) a hravé bezprostřednosti. „Poznání,“ píše Buber na počátku dvacátých let, „že se mladistvá spontaneita nemá potlačovat a že se má ponechat, aby dávala to, co je schopna dávat, umožňuje skutečnou výchovu.“ To nejdůležitější, co musí takový učitel udělat jako první, je snaha a pokora proměnit sám sebe. Jenom takový učitel má naději, že podpoří svého žáka, aby se „odvážil vyjít na cestu díla“. Při naprosto malých a zdánlivě obyčejných činnostech, jako je například malování „selského džbánu s větévkou kručinky“, vidí učitel na obrázcích svých dětí, z jakého prostředí pocházejí a jak se do nich vepsala rodinná výchova, a to v dobrém i špatném ohledu. Někteří žáci si všímají i detailů a jsou aktivní, tvůrčí a ve výtvarném projevu citliví. Jiní před sebou mají „jen“ vázu a v ní větvičku a nevědí, co si s tím vším mají počít. Váza ani větvička pro ně nepředstavují estetický ani citový prožitek. Nejsou jim symbolem něčeho slavnostního, posvátného a krásného.

A právě u takových drobností, u vysvětlování, rozlišování a vedení k jemnému, čistému pozorování, mají děti příležitost setkávat se s „hodnotovým žebříčkem, který sice není akademický, ale přesto je pevný. Setkávají se s věděním o dobrém a špatném, které je sice velmi individualizující, ale přesto zřetelné. Čím méně akademický je tento žebříček, toto vědění, čím více je indivudalizující, tím hlouběji děti toto setkání pociťují.“ Úloha, která učiteli podle Bubera přináleží a která je nezastupitelná, spočívá v tom, že dítěti skrze sebe, své ukotvení a poznání, svou cestu, víru a naději doslova otevírá svět.

Martin Buber: Řeči o výchově. Přel. Petr Sláma a Ruth J. Weiniger, Vyšehrad, Praha, 2017, 96 s.

Celý text naleznete zde