Českému školství chybí vize, která by říkala, k čemu má vzdělávání směřovat. Systém také nedostatečně podporuje učitele v praxi, kde by pedagogové měli mít možnost získat zpětnou vazbu od jiných pedagogů, aby mohli svou práci reflektovat, řekla programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu Hana Košťálová na Festivalu pedagogické inspirace. Informuje ČTK.
 |
| Hana Košťálová (ucimekvalitne.cz) |
Košťálová se domnívá, že české děti ve škole nevidí smysl, protože obsah výuky neodpovídá jejich zájmům. Nesouhlasí s některými zastánci tradičního školství, kteří tvrdí, že děti nemohou ve škole dělat, co je zajímá, protože by se nenaučily nic důležitého. "Víme to i my dospělí, že když děláme něco, co nás opravdu zaujalo, tak to děláme s větším nasazením, s větší časovou investicí, než když děláme něco, do čeho se nám nechce a co nám nařídil někdo, a my ani nevíme, proč to máme dělat," vysvětlila.
Celý text naleznete zde
7 komentářů:
Další odbornice (tak je označena v textu), která nikdy neučila, ale ví nejlépe, jak se to má dělat. Tito odborníci se nám množí geometrickou řadou. Kdyby šli předvést do praxe, co tak dobře znají v teorii, byl by konec s nedostatkem učitelů.
Hana Košťálová je praktická pozorovatelka, jejiž články a postřehy říkají vždy něco podstatného. Často si kladu otázku, proč na to slyší je hrstka historických příznivců PAU.
Ano, zakletí je v systému, který nedává smysl a motivaci. Pracuje s učitelem jako s někým, koho je potřeba stále řídit na národní úrovni. Proletáři školství mluví o klíčových kompetencích, ale téměř neznají zákonitosti jejich vzniku a kultivace. Kdyby je znali, vypadalo by to jinak s vizí i časovou dotací. Kdyby je znali, svěřili by školám větší subsidaritu, jako podmínku autonomního a kvalitativního rozvoje.
Výuka a učení probíhá jinak, než si myslí lidé, kteří ve školách přímo nepracují, přesto, že jsou ve školství nějak povoláni. Skutečný management se neodehrává na papíru. Nejhorší je, že government zaníceně prožívá své politické potřeby a snaží se je bezohledně (bez zpětné vazby) implementovat do škol podle svých zájmů a priorit. Výsledkem je, že učitelstvo vedle kmenové činnosti řeší nezměrnou spoustu administrativních patchworků nebo vnucených priorit a tak hasí jen hořlavé věci. Dělají to už dloho, jak jsou zvyklí, jen formálně a povrchně. Ve spěchu a s nedůvěrou. A tak jejich vlastní konání boří systém, který by dali své práci, kdyby měli dost času na své vlastní zlepšování. Přidaná hodnota se proto odehrává také jen na papíruu. Učitelé nemohou proto opustit starý způsob „předávacího“ učení a rozvíjet formativní model a už vůbe ne sebeaktualizující pedagogiku. Bez sebezkušenosti to od sebe ani nemohou odlišit.
Pokud je škole-učitelům nabídnuta nějaká aktivita nebo metoda které je očividně praktická a bez balastu, pak dochází ke stejnému efektu. Učitelé nemají čas integrovat (ne jen jednou vyzkoušet) do své práce nápady a metody získané na různých akcích DVPP. Pro sílu negativních emocí často ztrácí schopnost rozlišení a proto tak šmahem zamítnou cokoliv jen na základě minulé špatné zkušenosti. Zkušenost je něco, co velmi podléhá emocionalitě.
Povinnost střídá povinnost a učitel se nemá možnost rozvíjet jako osobnost, proto se jim nedivím, že už apriori nechtějí už slyšet .. jde o psychohygienu, kterou nakonec chání děti.
Existují edukační metody, použitelné přímo ve výuce, které se dají připodobnit mentorské či mediační facilitaci na úrovni profesionální zpětné vazby. Fakulty je znají jen částečně v uchopení několika šťastných jednotlivců. V praktickém uchopení pro studenty však neexistují, na školách je ojedinělí starší praktici používají intuitivně, aniž by někdo docenil, že rozvíjejí kompetence.
České školství směřuje nikam. Jednak nemá vlastí vizi, má mnoho politických zadání ve kterých se nevyznají ani jejich programátoři a pak sekulárně, odděleno od hodnot (kromě klasifikace) poplatně slouží neoliberalismu, tedy společnosti bez hodnot, které jsou prověřeny tisíciletetou zkušeností, a které se moderní politika ochotné vzdává, aby nabídla lidem hedónistickou svobodu. Že je to v rozporu se zákonitostmi „rozvoje osobnosti“, a tedy i se školským zákonem, nikoho netrápí. Uspěchaný učitel tomu nepřikládá váhu, desenzibilovaný člověk to ani nepozná.
Pokud dojde k „nějakému osvícení“ a budoucí i současní učitelé budou rozvíjeni praxí, tedy kompetenčním modelem, musí se změnit systém hodnocení učitelů na formativní (stejně jako u žáků) a tedy zapomenout na všechny předešlé archeo-modely kariérních řádů, neboť, tak jak byly představeny, jsou služebníky jen transmisivní pedagogiky a formálního managementu.
protože by se nenaučily nic důležitého. "Víme to i my dospělí, že když děláme něco, co nás opravdu zaujalo
Laskavý čtenář jistě vnímá, že je rozdíl mezi něčím důležitým a něčím, co nás opravdu zaujalo.
To, co říká Hana Košťálova, dává smysl. A její působení v Kritickem mysleni a kurz, který jsem s ni absolvovala, patří k tomu nejlepšímu, co mi různá školení dala. Nehazejte všechny odborníky do jednoho pytle a pořádně čtěte, já tedy rozhodne mám pocit, ze není třeba tahat ji za slovíčka, protože je na naší, tedy učitelské straně.
Já myslím, že kam směřuje české školství je každému zúčastněnému jasné. I jaké jsou cíle vzdělávání. Každý praktik je vidí na svém typu školy. Jenže do toho kecají obecní teoretikové, kteří ani nejsou schopni rozlišit mateřinku od gymnázia. A snaží se generalizovat. A hlásat načtená moudra většinou ze zahraniční anglicky psané literatury. A všemu velí politikové se svými zájmy.
Chodil jsem k Hance Košťálové na 80 hodinový kurz Kritického myšlení a byl to nejlepší kurz, který jsem dosud absolvoval - hlavně díky ní jako lektorce. Takže si její názory vždy rád přečtu. Rozhodně není odtržená od reality jako jiní "odborníci"...
A právě proto trvám na tom, že je rozdíl mezi něčím důležitým a něčím, co nás opravdu zaujalo. To není slovíčkaření. Někteří tomu říkají kritické myšlení.
Okomentovat