Ve školách není prostor pro rozvoj emoční inteligence, říká pedagožka

„Jako hlavní problém vnímám to, že ve školství je spousta unavených, zničených pedagogů, co bohužel nevnímají smysl své práce. Je to práce a tečka. Pedagogové se často cítí ztraceni a velmi často mluví o tom, že jejich postavení už nemá žádný význam. Sama jsem ve školství působila. V oboru je cítit strach, sevřenost, obavy. Pedagogové jsou neustále ve střehu, protože rána může přijít z jakékoliv strany: ze strany dětí, rodičů, inspekce,“ říká v rozhovoru pro server Žena Lucie Mucalová, psychoterapeutka pro děti a dospělé, která pracovala před svou terapeutickou praxí jedenáct let jako pedagožka.

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:

Lucie Mucalová (terapie-mucalova.cz)

Jak dnes funguje spolupráce mezi školou a rodinou?

Bohužel se spolupráce mezi rodinou a školou vytrácí, vypadá to spíše jako na bojišti. Je potřeba si ale uvědomit, že tím děti trpí a den po dni si vytvářejí ke škole odpor a nenávist. Ale vše je o lidech. Každý jsme jiný, ale to neznamená, že se nejde domluvit, najít řešení. Znám pedagogy, před kterými smekám, smekám před jejich silou, vírou, odhodláním, hravostí, jemností a chutí jít dále, pedagogy, co zvládnou "ukočírovat" tolik osobností v lavicích. Ale i ty děti jsou zrcadlem pedagoga, samozřejmě i zrcadlem rodičů.

Nervózní učitelka, co na děti řve, bude mít ve třídě žáčky, co se budou chovat stejně nebo budou sedět sešněrovaní, aby měli klid. Ale tohle není cesta. Ve školství nemají co dělat pedagogové, co označují děti za parchanty. Ty děti to cítí, cítí to, co uvnitř sebe pedagog prožívá, jak je vnímá, nepotřebují k tomu slova.

Ve školách se objevuje názor, že největším problémem českého školství jsou právě rodiče se svými požadavky. Jaký typ rodičů má tyto požadavky a jsou opravdu tak neúměrné?

Opět se zde dostáváme do kolotoče hledání viníků. Z pohledu bývalé pedagožky a současné terapeutky vidím vše z různých úhlů pohledu. Jsou rodiče, co hledají problém ve všem, ať udělá pedagog cokoli, vše je vlastně špatně. Ale jsou i pedagogové, co to dokáží rodiči velmi zavařit, znepříjemnit a vyvolávají v něm pocit, že je absolutně neschopný. A pak jsou naopak školy, kde komunikace v mnoha případech funguje, kde je z každého slova a gesta cítit lidství. Pokud už jste vyzkoušeli všechno možné a škola není ochotna s vámi hledat kompromis, pak je potřeba se poohlížet jinde. Ale ne jako forma úniku, útěku. Udělat to v případě, že už opravdu nevidíte cestu.

Bohužel jsou extrémy, kdy rodiče neustále dávají dítě to jiné školy, a to ve chvíli, kdy pedagog upozorní na nějaké obtíže. I když jsou pravdivé a pedagog chce pomoci hledat nápravu, někteří rodiče to berou jako urážku a už obvolávají jiné školy. No a kdo tím nejvíce trpí? Dítě! Dítě je neustále vytahováno z prostředí, ke kterému si vybudovalo vztah, a hlavně dítě vnímá, že když je něco špatně, není potřeba to řešit, ale utíkat pryč, utíkat jinam. Vidí model neřešení. Vidí model urážení se. To pro jeho zdravý vývoj osobnosti není zcela efektivní.

V čem podle vás současné školství selhává?

V pochopení, porozumění, v komunikaci. Chybí vzájemná úcta a respekt k odlišnostem. Mnoho lidí ve školství je nešťastných z různých důvodů. Ale nešťastní pedagogové vzdělávají nešťastné děti, to je jednoduchý vzorec. Pedagogové potřebují podporu a porozumění, to samé ale platí i pro rodiče. Ze své vlastní zkušenosti mě upřímně trápí, že ve školách se dává tak málo prostoru rozvoji emoční inteligence a upřednostňuje se výkon a škatulkování. To byl hlavní důvod, proč jsem z tohoto systému vystoupila. V terapiích mohu s dětmi a rodinami pracovat právě s emoční inteligencí. Je krásné mít samé jedničky, ale když neumím komunikovat, nejsem empatická a nevím, co dělat se stresem, stejně mi to bude k ničemu.

Celý rozhovor naleznete zde