Václav Mertin: Úskalí inkluze

„Rovněž si stále velmi málo uvědomujeme, že právo na společné vzdělávání je jedna věc (a to se týká skutečně všech dětí) a nejvhodnější způsoby naplnění prospívající konkrétnímu dítěti věc druhá. Přitom přímo z povahy věci vyplývá, že v některých okamžicích je výhodné poskytnout každému dítěti vedle společného i vzdělávání individuální nebo ve společnosti podobných nebo stejných dětí, tedy segregované. Nesouvisí to jen s jedinečným naplňováním potřeb u každého dítěte, ale i s tím, že inkluze skutečně neznamená, že se děti nemohou vzdělávat mimo hlavní proud. Naopak jestliže bychom ke všem přistupovali stejně, dopouštíme se nespravedlnosti a vlastně nerovného přístupu ke vzdělání,“ píše dětský psycholog Václav Mertin v aktuálním vydání časopisu Řízení školy.

Václav Mertin (repro ČT)

Mertin pokračuje:

Kudy z této situace ven? Rozhodně není žádoucí plný návrat k dřívějšímu způsobu uvažování o vzdělávání, při kterém se pro stále větší část populace hledaly nebo vytvářely vhodné diagnostické kategorie „nenormality“ a v jednotném školství se zřizovala stále pestřejší speciální, tedy segregovaná, zařízení pro edukaci dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a uplatňovala se snaha rozšiřovat jejich kapacitu.

Princip společného vzdělávání bychom měli uplatnit všude tam, kde je to možné a kde tento způsob současně podporuje všestranný rozvoj konkrétního dítěte i ostatních dětí. Ovšem je třeba se vyrovnat s banálním poznatkem, že jednotlivé děti se výrazně liší ve své vývojové cestě, aktuální vyspělosti v jednotlivých oblastech vzdělávání, rodinné historii, ve způsobech uspokojování potřeb, denních rytmech či zdravotním stavu. Je tedy žádoucí maximálně podporovat různost cest ve společném hlavním proudu vzdělávání. I za tu cenu, že takový přístup vždy klade podstatně větší nároky na státní správu, vedení školy a na samotné učitele. Koneckonců i rodiče musejí následně prokázat větší vhled do obsahů a forem vzdělávání vlastního dítěte, protože v případě volby by měli podporovat tu nejvhodnější. Bez této znalosti také neporozumí rozdílnému přístupu učitelů k jednotlivým dětem ve třídě.

Chceme-li poskytovat kvalitní edukaci všem dětem, musíme počítat s tím, že tento přístup je velmi nákladný. Pokud se uplatní ve své proklamované podobě, bude mnohem dražší než model segregovaného školství, i se zmíněnými poměrně nákladnými speciálními školami. Inkluzivní vzdělávání je kvalitativně na jiné úrovni než tradiční školství. Je například žádoucí, aby se v části vyučování mohli žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, a tedy i žáci intaktní vzdělávat segregovaně, protože to vyžadují jejich speciální potřeby i dosažená úroveň ve vzdělávací oblasti. Tomuto přístupu je třeba rovněž přizpůsobovat prostory ve školách, množství pedagogů i dalšího, obslužného personálu.

Celý text naleznete v aktuálním vydání časopisu Řízení školy (nakladatelství Wolters Kluwer)