„Realita poukazuje především na to, že ideál - jeden proud vzdělávání pro všechny děti - je nutné poopravit na „maximální možné (a vhodné) společné vzdělávání všech dětí“. Uplynulý školní rok doložil, že žádná ze zainteresovaných stran nepovažuje změny za „kosmetické úpravy vzdělávacího systému“, ale za revoluční předěl. Dává za pravdu těm hlasům, které vytýkaly nepřipravenost pedagogické veřejnosti na tuto změnu i nesystematičnost jednotlivých kroků. První rok tzv. „přechodového“ období ale zároveň naznačil, že odpovědní pracovníci vznikající problémy vnímají, dokážou je popsat a mají vůli je řešit a napravovat,“ píše ředitel základní školy Velvary Petr Došek v aktuálním vydání časopisu Řízení školy.
Došek mimo jiné píše:
 |
| Petr Došek (rizeniskoly.cz) |
Uplynulý školní rok potvrdil, že je možné, aby se maximální počet dětí vzdělával ve svém přirozeném sociálním prostředí a navazoval přirozené sociální vazby. Že je možné, aby se žáci se znevýhodněním či handicapem učili od svých vrstevníků a naopak. Nedá se popřít, že tento způsob výuky podporuje vzájemnou toleranci, respekt, ohleduplnost i solidaritu. Mnoho rodičů dětí se speciálními vzdělávacími potřebami uvítalo omezení nutnosti dojíždět do speciálních škol - přináší jim to časovou i finanční úsporu. Nutné je zmínit ještě jedno pozitivum -není nutné určovat, kdo je tzv. „normální“ a kdo ne. To je velká úleva především pro rodiče z malých měst, kteří nějakou „nenormálnost“ na svém dítěti pozorují.
Když se z pozitiva stává negativum
Potvrzené filozofické klady společného vzdělávání ale mohou být chápány jako zápory. Pedagogicky nezvládnutá výuka v přirozeném sociálním prostředí vytváří nepříznivé klima pro dětské vztahy v kolektivu. Vyučující musí velmi dobře zvládat diferencovanou výuku, musí být velmi citlivým psychologem a s dětským kolektivem zacházet velmi empaticky. A zde často český učitel, kterému je společné vzdělávání nařízeno shora, selhává. Je možné sledovat odbornou nepřipravenost pedagogů a nedostatečnou podporu ze strany řídicích orgánů; řadový učitel dostává nejednoznačné, nesystémové a často si navzájem odporující informace. Tím se vytváří chaos.
Osvícený učitel, profesionál, zjišťuje, že musí změnit technologii výuky. Musí velmi citlivě diferencovat učivo tak, aby individuálně dokázal motivovat ke vzdělání každého žáka ve své třídě. Když otázku, zda je to v lidských silách, budeme považovat za pouhý povzdech, musíme najít způsob, jak vzdělávání řídit. Zde dochází k další revoluční změně. S možnými podpůrnými opatřeními do třídy vstupuje personální podpora. Učitel není ve třídě sám a tím vznikají nové interpersonální vztahy v jednotlivých třídách. Pedagog je postaven do pozice koordinátora hodiny, musí však kalkulovat s odbornými názory specialistů a zákonných zástupců žáka - jenže na takové konzultace musí být časový prostor. A vyvstává další otázka: Kde ho vzít při úvazku 22 hodin? Částečně ji mohl řešit kariérní řád, jeho přijetí však již učitelská veřejnost neunesla.
Potvrzena jsou i negativa:
* příliš velký počet dětí ve třídách,
* malé finanční prostředky,
* nedostatek asistentů a pomůcek,
* formální a kapacitně nedostatečné poradenství,
* chybějící prostor pro sdílení zkušeností,
* absence kolegiální spolupráce s dalšími institucemi (OSPOD, kurátoři, policie).
Celý text naleznete v aktuálním vydání časopisu Řízení školy (nakladatelství Wolters Kluwer) zde
6 komentářů:
Takže - málokdy to opravdu funguje, ale hlavně že jsou klady potvrzeny. A když to nefunguje, většinou za to může učitel. Jděte si inkluzivně zaučit na plný úvazek, pane řediteli, a pak si nechte od jiných nadělat na hlavu.
Pan ředitel se potřeboval zviditelnit. Že sepsal naprostý blábol, to mu nevadí. Takové úžasné politicko propagandistické plácnutí. Plácnout by asi potřeboval on. Aby se probudil. Představa, že stokrát opakované nesmysly někoho přesvědčí, je mylná. Možná, že někoho umoří, ale nepřesvědčí.
Paní Karvaiová, co takhle alespoň na chvilku, cvičně připustit, že zkušenost pana ředitele je prostě jiná, než ta Vaše? A že ji s ním navíc sdílejí pravděpodobně i další učitelé. Že to nemusí nutně být propaganda, snaha o zviditelnění... Nebyl by to solidnější základ pro diskusi? Děkuji! Hezký den!
Já už se to cvičně pokouším chápat dlouho. A stále mi z toho vychází to,co jsem napsala.
Také znám pár podobných škol, ředitelů. Jedna paní ředitelka v okrese má dítě středně mentálně postižené. Stále se mě na něco ptá. Ohledně výuky. Prostě si neví rady. Ale do krve by se hádala, že oni přeci perfektně inkludují. A dítě „nepustí“, i když ho vlastně učí asistentka. Mohla bych přidat další příběhy. Nebudu, je to pořád stejné.
Problém nastal ve chvíli, kdy nějaký chytrák sesypal děti s postižením do jednoho pytle a začal vykřikovat, že inkluze jde. Ona totiž zde byla dávno. Žáci s poruchami učení nikdy neměli nějaké speciální školy. Měli své třídy, jenže ty nakonec pro nedostatek peněz byly rušeny. Žákům to pomáhalo, učili je kvalifikovaní učitelé v malinkém počtu ve třídě. Dále byli ve školách žáci s drobnými smyslovými vadami – slabozrací, se sluchátky, upoutaní na vozíčku. Těmto se mělo dostat dostaečné péče a finančních prostředků ,aby např. dítě na vozíku nemuseli rodiče jezdit ráno a odpoledně nosit do patra školy, protože škola neměla peníze na schodolez.
Ale cpát do škol těžce postižené a hlavně mentální postižené? Ono se časem ukáže, jaké to bylo zvěrstvo, které dnes ovšem někteří nesmírně chválí a ministerstvo podporuje svými Příběhy dobré praxe. Poněkud však zapomnělo na Příběhy špatné praxe. Ty se totiž nehodí do krámu všeobjímající inkluze.
To,co popisuje pan ředitel je o tom, co všechny školy napříč republikou dělaly dávno.
Osvícený učitel, profesionál, zjišťuje, že musí změnit technologii výuky. Musí velmi citlivě diferencovat učivo tak, aby individuálně dokázal motivovat ke vzdělání každého žáka ve své třídě. Když otázku, zda je to v lidských silách, budeme považovat za pouhý povzdech, musíme najít způsob, jak vzdělávání řídit.
Jestliže bude zcela individuálně přistupovat k 6 dětem ve třídě,a to po dobu 5 minut ke každému, je to 25 minut pro 6 dětí. Kde je čas na zbytek třídy?
Proč jsme třeba zrušili přílohu RVP pro LMP, která byla ukázkovým příkladem individuálního přístupu k lehce mentálně postiženým?
Zde dochází k další revoluční změně. S možnými podpůrnými opatřeními do třídy vstupuje personální podpora. Učitel není ve třídě sám a tím vznikají nové interpersonální vztahy v jednotlivých třídách.
Jakou personální podporu má pan ředitel na mysli? Asistenta? Který neučí? Měl by tam být další učitel specialista, jenže to by byla drahá sranda. Jestliže mám ve třídě děti, které potřebují pomoc, proč je i asistentům dáván pouze 0,25 nebo 0,5 úvazek? On si někdo myslel, že speciální pedagog půjde pracovat za plat prodavačky a ještě na poloviční úvazek?
Pedagog je postaven do pozice koordinátora hodiny, musí však kalkulovat s odbornými názory specialistů a zákonných zástupců žáka - jenže na takové konzultace musí být časový prostor. A vyvstává další otázka: Kde ho vzít při úvazku 22 hodin?
Odbornými názory specialistů? Kde se tam vezmou? .Já osobně jsem na škole jako specialista. Mám poloviční úvazek a vůbec nic nestíhám. PPP a SPC jsou tak přehlcené, že pětiminutový telefonický rozhovor je vzácností a co takovému učiteli pomůže? A o odborných názorech rodičů??????? Se snad ani bavit nebudu. Snad jedině v případě, že daný rodič je speciální pedagog. Zbytek rodičů netuší a chce jen úlevy (na kteréžto slovo jsem alergická).
Točíme se stále v kruhu. V České republice nemáme nic z toho – inkluzi ani společné vzdělávání. Jen společné pobývání ve škole u dětí s mentálním postižením a u dětí těžce postižených smyslově, psychiatricky. Na to si jen ošklivě hrajeme.
Hezky zaobalené článečky,které píší někteří lidé jen prodlužují opravdové řešení veleproblému.
P.S. Které studie v ČR ukázaly tolik vychvalované společné vzdělání jako prospěšné většině SVP žáků? Zatím jsem na žádnou nenarazila ,i když argumenty mnohých začínají slovy „již dávno je prokázáno, že.....“ Prokázáno kde?????? A prosím o studie z českého prostředí
Okomentovat