Michal Komárek: Komora nebo Platforma? Důležitou roli hrají i vztahy mezi „tradicionalisty“ a „inovátory“. Řešením je orientace na kvalitu veřejných škol.

Diskuse na téma, zda je pro učitele lepší Pedagogická komora nebo Učitelská platforma jsou často především smutné. Vznikají dvě ambiciózní učitelské skupiny, které chtějí, aby učitele bylo více slyšet, aby byli silnější při jednání s politiky a úřady, aby se počítalo s jejich hlasem a zkušeností při plánování změn, reforem a koncepcí… Jenže alespoň někteří členové těch skupin na sebe vzájemně docela tvrdě útočí. A alespoň na první pohled se zdá, že tu zuří spíše nelítostný konkurenční boj, než snaha o sjednocení, dialog, hledání programu, koncepce… Nabízím dílčí pohled na to, co může být příčinou toho neutěšeného stavu: Střet „tradicionalistů“ a „inovátorů“.

Michal Komárek (archiv autora)

Je to nepochybně příliš velké zobecnění s řadou slabých míst, nicméně myslím, že v něčem ukazuje na podstatné problémy českého školství a má tedy opodstatnění. Zjednodušeně na úvod: Komora láká spíše „tradicionalisty“ a Platforma spíše „inovátory“. Spor obou skupin je pak důležitým a zásadním sporem o podobu českého školství, nikoli jen sporem několika ambiciózních osobností, které chtějí dominovat novým spolkům. Respektive, je tu zcela zásadní otázka: Mohou se učitelé sjednotit, když mají na výuku a budoucnost školy v mnohém zásadně odlišné názory? A proč by se sjednocovat měli? V čem?

Oporu pro toto zobecnění poskytují i diskuse na České škole. Učitelé, a to ti výrazní, kteří se nebojí veřejně vystoupit, oslovují veřejnost i politiky, jsou prostě alespoň v určité míře „opinionmakery“, se neshodnou v řadě úplně zásadních věcí. Od těch nejobecnějších: Jaký je smysl vzdělávání a školy, jak má vypadat škola budoucnosti… Přes konkrétnější: Jaký má být vztah učitele a žáka, jakou roli hraje „dril“, respektive, co se má vlastně dítě na škole naučit, jaký smysl mají „alternativní metody“ a není to jen „líné válení po kobercích“… Po ty aktuální a konkrétní: Co s inkluzí „ po Česku“, jak má vypadat maturita a jaký má smysl, co se soukromými školami…

Jsou-li – a to opravdu jsou – názory na tato témata diametrálně odlišné, je možné očekávat, že učitelé vytvoří nějakou jednolitou sjednocenou skupinu, která bude prosazovat nějakou vizi a koncepci vzdělávání a školství?

A má šanci snaha o nějaký minimální programový průnik? Snad ano. Ale důležitější je otázka, zda to má smysl? Na čem se obě skupiny shodnou: Že je třeba zvýšit platy učitelů, investice do vzdělání… Něco nového?

Pak totiž dojde na základní téma, v němž se obě skupiny také shodnout, tedy, že je třeba, aby učitelé byli silněji reprezentováni. A vrátí se také základní otázka: Co ale bude ta reprezentace při jednání například s MŠMT prosazovat?

Může něco „tradicionalisty“ a „inovátory“ spojit?

Ano, je to příliš velké zobecnění. Rozhodně nelze říci, že Komora přitahuje výhradně „tradicionalisty“ a Platforma výhradně „inovátory“. A nelze pochopitelně ani říci, že některá z těch skupin je „lepší“, že má zaručený recept na to, jak změnit české školství k lepšímu.

Výstižně téma nedávno popsali Oldřich Botlík a Tomáš Feřtek: „Tradicionalisté soudí, že děti umějí stále méně právě kvůli zavádění nejrůznějších novot provázených hlavně snižováním nároků. Zlepšení očekávají od návratu k přísnosti, píli, drilu, tradiční organizaci vyučování a silné státní kontrole. Inovátoři mají naopak za to, že úpadek znalostí je způsoben setrvačností školy jako instituce, která se novotám brání, a proto se jen obtížně přizpůsobuje měnícímu se světu. A jejich přímá učitelská i rodičovská zkušenost říká, že pokud děti dělají to, co jim dává smysl, jejich znalosti a dovednosti se rychle zlepšují. Ale především jsou mnohem motivovanější.

Skutečnost je ovšem mnohem komplikovanější. Vzorově čistých inovátorů ani tradicionalistů moc nenajdete. Vzdělávání se v posledních letech ukazuje být silným společenským tématem a jednotliví diskutující jsou namícháni v mnoha odstínech kombinujících názory obou směrů. Složité a proměnlivé je totiž i téma, o němž debatují. Neboť zpochybnitelný je už samotný zdánlivě nesporný fakt, že výsledky žáků se stále zhoršují.…,“ psali v Lidových novinách.

Problém je ovšem v tom, že v diskusích vynikají právě „vzorově čistí tradicionalisté“ a „vzorově čistí inovátoři“. Je to logické, zejména v rychlých internetových „přestřelkách“ se lépe daří vyhraněným, ostře formulovaným názorům a postojům.

Je-li to ale tak, jak píšou Botlík s Feřtekem, a jak především napovídá i běžná zkušenost – jsou tato vyostření spíše jen „ideálními typy“, kategoriemi, které se v čisté podobě ve skutečnosti v podstatě nevyskytují. A vrací se otázka, koho a co vlastně tedy reprezentují. A jestli jejich střet není spíše matoucí, než aby vedl k dialogu a vzájemnému porozumění.

Myslím, že aby vyhraněné názory „tradicionalistů“ a „inovátorů“ reprezentovaly reálné problémy a potřeby českých učitelů a škol, musí být zarámovány v určitém kontextu, který je osvobodí od naléhavé, někdy až agresivní jednostrannosti, která je jejich velkou slabinou.

Myslím, že takovým kontextem má být otázka „Jak zvýšit kvalitu veřejných škol?“ A logicky navazující podotázky, například: „Jak dosáhnout toho, aby se v nich lépe cítili žáci i učitelé? Jak zvýšit jejich prestiž v očích veřejnosti? Jak je připravit na změny, kterými společnost prochází...“

Jde o to, aby každá, běžná, průměrná třída „venkovské školy“ byla dobrá. Měla nárok a ambici na to, aby byla stejně dobrá jako třída „prestižní, výběrové školy pražské“. V tomto kontextu je nezbytné nároky tradicionalistů a inovátorů konkretizovat. Například: Lze to ve třídě, kde je třicet žáků a v podmínkách „inkluze po Česku“? Snaha o konkretizaci pak znamená, že jednoduše neplatí ani odpovědi „Ne“, ani odpovědi typu „Když je učitel otevřený a inovativní a používá správné metody...“

Tento kontext by mohl být také půdou pro jednání s politiky a úřady. Půdou, na níž učitelé požadují vždy zcela jasné a konkrétní odpovědi: Co tedy politici a úřady dělají a udělají pro zvýšení kvality veřejných škol? Mají konkrétní představu, jak to bude fungovat? Nejsou to jen „papírové výstřely“ od stolu? Vědí, o čem mluví?…

Aby to bylo možné, musí ale také učitelská reprezentace skutečně reprezentovat a tedy také „vědět, o čem mluví“.