„Vybavuje se mi jedenáctiletá dívka, která trpěla strachem ze školy. To je problém, s nímž se setkáváme nejčastěji a který mnohdy končí tím, že dítě přestane úplně chodit do školy, není fyzicky schopno tam dojít. V případě, o kterém mluvím, se nevyskytovala ani žádná šikana, která by mohla úzkost vyvolat. Ukázalo se, že šlo o její osobní perfekcionismus, který si nesla geneticky. Její maminka, která ovšem měla velmi přísného otce, si na základní škole procházela něčím podobným. Na základě své zkušenosti se rozhodla, že svou dceru podpoří, s mužem se oba k dívce chovali velmi pěkně, nechtěli po ní žádné extrémní výkony, ale ona se stejně trápila úzkostmi. Dívka prožívala velké somatické obtíže, například bolesti břicha nebo tlučení srdce, hyperventilace a podobně,“ připomíná v rozhovoru pro časopis Informatorium terapeutka Lucie Bělohlávková jednu ze svých zkušeností při práci s dětmi trpícími úzkostmi.
V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:
 |
| Lucie Bělohlávková (kbt-belohlavkova.cz) |
Tohle vůbec nefunguje. Dětem vždycky zdůrazňuji, že je třeba, aby mluvily o tom, co se jim děje. Rodiče reagují na tyto projevy různě, v první řadě z nich mají strach, cítí lítost, bezmoc, což se ale někdy překlopí do fáze vzteku, kdy dítěti řeknou: „Ale tak tam půjdeš.“ Je důležité projevy dítěte nepodceňovat. Základem je vždy komunikace v rodině. Pokud jako rodič vnímám, že si už se situací nevím rady, měla bych také vyhledat odbornou pomoc a nechat se situací provést. Víc hlav víc ví.
Co byste doporučila rodičům a pedagogům dětí s úzkostmi?
To, co v prvé řadě dítě potřebuje, je stabilní, bezpečný, jasný a předvídatelný život doma. Abychom dosáhli této stability, je zapotřebí, aby si dítě v životě vytvořilo čtyři základní přesvědčení. Představte si stoličku. Jedině pokud bude mít čtyři nohy stejně dlouhé, bude na ní dítě sedět pohodlně. A stejně tak by i tato přesvědčení měla být vyvážená. Zaprvé se dítě musí cítit na světě bezpečně. Zadruhé by mělo být schopno poradit si s většinou věcí, a když si neví s něčím rady, má mít k sobě někoho, na koho se může obrátit. Zatřetí by dítě mělo mít přesvědčení, že špatné věci se čas od času stávají, ale vždy jdou nějak vyřešit. A začtvrté, že lidé kolem něj jsou fajn a respektují ho. Pokud se podaří u dítěte vybudovat tato čtyři základní přesvědčení, potom má ten nejlepší předpoklad pro život. Na druhou stranu nechci dospělé stresovat, aby si nemysleli, že když něco z toho dítě nemá, sami něco zkazili. Nikdy není pozdě začít s dítětem pracovat. Vždycky rodičům doporučuji, aby si našli čas pro sebe a své úzkostné dítě, který bude jen jejich, nikdo jiný tam nebude. Důležitý je také společně prožitý rodinný čas, ať už to jsou jenom společná jídla, výlety, nebo zážitky. Je třeba pracovat na komunikaci v rodině, aby se věci netutlaly, ale mluvilo se o nich. Také je dobré najít to, v čem je dítě dobré, a povzbudit jeho sebevědomí. A platí to, co se říká v letadle - že kyslíkovou masku musí člověk nasadit nejprve sobě a až pak svému dítěti. Rodiče musejí pečovat sami o sebe, aby nabyli jistoty a dokázali jednat intuitivně.
Celý rozhovor naleznete v časopise Informatorium č. 8/2017
Zkrácenou verzi naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat