Eva Opravilová: Za nebezpečné považuji, jak na děti dnes pořád tlačíme. Chceme po nich výkon, výsledek

„Každý chce dát svému dítěti to nejlepší, ale ta představa se týká spíše vzdělání, úspěchu, společenské prestiže, a ne že necháme dítě dělat to, co ho činí skutečně šťastným a co mu přináší skutečné hodnoty. K tomu mu nedopřáváme dost prostoru. I kroužky jsou volbou rodiče. Když se pro něco rozhodne dítě, bývá to proto, že tam chodí kamarád, ne že by dítě nutně cítilo potřebu někam chodit. Dětem bychom měli spíše dopřát více příležitostí k tomu, aby přirozeně a samostatně jednaly. Ne aby pořád plnily naše představy, ušlechtilé úmysly a sny, které jsou mnohdy nereálné a působí spíš opačně,“ říká předsedkyně Asociace předškolního vzdělávání Eva Opravilová v rozhovoru pro časopis Vlasta.

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:

Eva Opravilová (youtube.com)

Tvrdíte, že když se dětem nedostává prostoru pro volnou hru, dochází u nich k agresi, vývojovému opoždění a horší komunikaci. To jste vypozorovala nebo to je podloženo výzkumy?

To říkají výzkumy. Také udávají, jak velký prostor na jaký počet dětí je optimální pro dětskou hernu, aby to nepůsobilo kontraproduktivně. Podobně to funguje v živočišné říši: když je moc slepic v kurníku, začnou se navzájem klovat a užírat.

Myslela jsem, že mluvíte o časovém prostoru.

Samozřejmě taky, to spolu souvisí. Děti dnes nemají kde, ani kdy si hrát. I ve školkách zabírá volná hra v programu stále méně času. Bývá na ni vyhrazen čas ráno, ale děti, které chodí do školky později, jsou o to ochuzeny, na volnou hru mají jen pár minut, a to se ani žádná hra, herní úmysl nestačí rozvinout. Pak už je nějaký pedagogický program nebo vycházka, takže se všechno musí pěkně uklidit. Ve školkách se vůbec pořád uklízí a rovná, na úkor volné hry.

Nedostatek času na volnou hru, co dalšího byste dnešním mateřinkám vytkla?

Mateřská škola má dnes tendenci k velmi školskému pojetí programu, k plnění cílů, k výkonnosti, srovnávání výsledků. Učitelky v mateřinkách mají strach, že když děti nebudou neustále stimulovat, rozvíjet a vymýšlet pro ně nejrůznější projekty, tak něco zanedbají. Z tohoto pohledu je zajímavý přístup lesních školek, které kladou důraz na to, aby dítě bylo aktivní a objevovalo samo. Taky bojují s dnešní přehnanou ochranářskostí. Nechají děti si přírodu osahat, prožít jako realitu. Neabstrahují ji do systému, jako v klasickém školství, kde se příroda stala objektem zkoumání v hodinách prvouky a biologie, ale praktická, smyslová zkušenost s ní chybí.

Jak hodnotíte snahy státu zavést školní docházku pro dvouleté děti?

Skepticky, protože dva roky je velice citlivé období. Zvykání si na kolektiv je mnohem jednodušší v půl roce než ve dvou letech. Jsou děti, které se do školky vysloveně těší, a jiným, pro které bude pobyt v kolektivu celoživotně náročný, může nástup do školky způsobit skutečné trauma. V půl roce může dítě uspokojit podoba a hlas osoby, která o něj láskyplně pečuje, ale ještě to není fixace vědomá a citově zabarvená. Mezi druhým a třetím rokem se ale vytváří vědomí vlastního já a vědomí vazby a přináležitosti k pečující osobě, a proto její narušení může působit mnohem hůř než u menších dětí. Rodičům by se školky pro dvouleté děti měly prezentovat pouze jako možnosti ke zvážení, ne jako klasická předškolní docházka, a rodiče by měli umístění dítěte skutečně dobře zvážit podle jeho individuálních dispozic.

Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání časopisu Vlasta