Individualizace – personalizace – inkluze, to jsou pojmy, s nimiž se v posledních letech setkáváme tak často, že se jejich význam poněkud vytrácí. Wikipedie o personalizovaném vzdělávání říká toto: „spojení pedagogiky, kurikula a vzdělávacího prostředí s cílem naplnit rozdílné potřeby a zájmy učících se jedinců“. Když toto přijmeme za definici, otevírá se hned několik otázek.
 |
| Stephen Downes (twitter.com) |
• Pedagogika: Do jaké míry je vhodné nastavovat výukové postupy podle osobních vlastností žáka (stylů učení)? Není to jen mýtus? (viz Neurovědecké mýty ve vzdělávání)
• Kurikulum: Je třeba, aby se všichni učili stejné předměty a ve stejném pořadí? Nebylo by vhodnější postup modifikovat podle vlastností a stavu žáka?
• Vzdělávací prostředí: Mají žáci pracovat spíše ve skupinách, samostatně, nebo s podporou (řízením) počítače?
Převládající představa o fungování školy předpokládá, že existuje přesně definovaný obsah (učivo), který má každý žák ovládat (očekávané výstupy). Má-li toho dosáhnout, je třeba jeho činnost řídit. Aby bylo možno jeho činnost řídit, musíme vědět, co už umí.
To je model, který trochu připomíná postupy ve zdravotnictví. Tam se také nejprve diagnostikuje stav pacienta, a pak se nasadí léčba, která se pokouší napravit zjištěné nedostatky. Aplikace tohoto přístupu umožňuje do značné míry využít služeb vzdělávacích technologií. Analýza výukových výsledků zjistí stav a nastaví, co se má žák učit. Je jedno, zda technologie používáte či nikoli, výsledkem je instruktivní forma učení.
Tento instruktivní model vede k individualizaci, na jejímž počátku je při využití technologií jednoduchá adaptivita počítačového programu v závislosti na výsledcích, na konci pak tzv. personalizované vzdělávání pracující s (malými) daty, které předkládá každému vlastní cestu s využitím různých materiálů a postupů. Opravdu použitelné budou podobné systémy ale jen s využitím umělé inteligence.
Stephen Downes ve své poslední přednášce, kterou měl v belgickém Gentu, však mluví o dvou modelech personalizace [2]. Problematiku moc hezky zpřehledňují, takže stojí za to se s nimi seznámit. Nejsou pro nás ve skutečnosti ničím novým. V rámci konektivismu přebíráme Papertovo rozdělení výukových metod na instruktivní vs. konstruktivní, jiným dost podobným způsobem členění může být model tlaku a tahu, který má svůj původ snad až u Brunerova scaffoldingu.
Stephen Downes zavádí novou terminologii, když popisuje rozdíl mezi personalizovaným a personálním vzděláváním. Při převodu do češtiny jsem měl zase jednou trochu problém, protože v angličtině je rozdíl mezi „personalized“ a „personal“ přece jen o něco názornější. Proto jsem u následujících schémat použil ještě jiný pohled na věc, a sice Cubanovu orientaci výuky na učitele (tradiční) či na žáka (moderní). I tento přístup je s předchozími ve shodě.
Downes se zamýšlí nad tím, zda s tradičním personalizovaným vzděláváním orientovaným na učitele (počítač) vystačíme. Je zřejmé, že si to nemyslí. Personalizace takto pojatá (jako fastfood) vede k aplikaci statisticky optimalizovaných postupů. Data uživatele se porovnávají s podobnými, dříve úspěšnými metodami jako ve zdravotnictví. Jenže ani tam vždy není běžný postup léčby úspěšný. Zdraví má navíc poměrně dost určitou podobu, vzdělání ve své finální fázi je u každého jiné. Proto se statisticky optimalizovanými postupy nevystačíme.
Celý text naleznete zde
0 komentářů:
Okomentovat