Benoît Meunier: Společensky je francouzský systém prozíravější, oddělovat dobré děti od méně dobrých se české společnosti nevyplácí

„Program výuky je všude stejný, centralizovaný, stejně jako příprava učitelů. Cílem je, aby byly všechny školy stejné a aby všechny děti měly přístup ke stejnému vzdělání po celou dobu školní docházky,“ říká v rozhovoru pro Lidové noviny Francouz žijící v Čechách, Benoît Meunier. Může srovnávat i s naším školstvím – vyučuje totiž na pražském gymnáziu. Zároveň je jedním z nejznámějších překladatelů české beletrie do francouzštiny.




Benoît Meunier (ff.cuni.cz)

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:

Jaké jsou největší rozdíly mezi vzděláváním ve Francii a u nás?

Ve Francii jde velká většina všech dětí po ukončení povinné školní docházky na gymnázium. Ale vezmu to od začátku. Vzdělávací systém ve Francii vypadá asi takto: základní škola je pětiletá, pak jdou žáci na takzvaný coll`ege, což je ekvivalent českého druhého stupně základní školy a trvá čtyři roky. Tím končí v šestnácti letech povinná školní docházka.

Jak se ve francouzské škole známkuje?

Máme systém od 0 do 20 bodů. V předmětech, kde je hodnocení částečně subjektivní, jako třeba volné kompozice ve francouzštině nebo i jiných předmětech, se škála používá v rozmezí řekněme od 5 do 15, to znamená, že učitel nikomu nedá celých 20 bodů a velmi zřídka nulu. V exaktnějších předmětech, třeba v matematice, se používá celá stupnice. Nula bodů je taky za to, když něco neuděláte, neodevzdáte. Ale i ve Francii je nyní trendem omezovat negativní hodnocení a soustředit se spíš na pozitivní motivaci studenta a já s tím souhlasím.

Gymnázií je tolik, že přijmou každého, kdo o to stojí?

Přijímací zkoušky na střední školy ve Francii neexistují, takže v zásadě ano, i když třídy jsou dost přeplněné. Na gymnáziích je ve třídě zhruba 30 studentů, občas i 35. Učím na Akademickém gymnáziu Štěpánská v Praze. Mám ve třídě samé šikovné, motivované děti. Kdybych byl učitelem ve Francii, měl bych ve třídě třeba deset šikovných, deset průměrných a deset nemotivovaných žáků. Taky se mě často francouzské návštěvy ptají, když vidí mou vzornou třídu: Kde jsou ty ostatní děti? No, koncentrují se na horších školách, odpovídám. I když rovný přístup ke vzdělání je ve Francii někdy více deklarovaný než faktický, je důležitým ideologickým principem vzdělávacího systému, který se stát snaží naplňovat celkem nekompromisně. Pro mě jako učitele by bylo určitě náročnější učit v méně homogenním francouzském prostředí. Tady to je pro mě pohoda, tam by to byl boj a nevím, jestli bych si ho zvolil, ale společensky je francouzský systém prozíravější a myslím si, že sklon oddělovat dobré děti od méně dobrých se české společnosti nevyplácí.

A co školy soukromé? Jaké mají postavení?

Ve Francii je všeobecná shoda v tom, že o tu rovnost a jednotnost se má starat stát a má ji hlídat: od jednotných školních osnov po jednotnou maturitní zkoušku a veřejný status škol. Soukromých škol je málo a jsou často považovány za méně kvalitní, okrajově ale existuje i pár prestižních soukromých škol.

Celý text naleznete v dnešní příloze Akademie Lidových novin