Koncem 90. let studie Kolumbijské univerzity ukázala, jak děti, které byly velmi chváleny, měly sklon vyhýbat se výzvám a obtížným situacím a volily si jednodušší cíle ze strachu, že nesplní očekávání dospělých, a tudíž se jim už pochvaly nedostane. Navíc vyšlo najevo, že děti, které byly hodně chváleny, neuměly vyřešit problémové situace a při řešení úloh dělaly více chyb. K tématu se aktuálně vyjadřuje profesorka milánské univerzity Alessia Agliatiová. Informuje ČTK.
 |
| Alessia Agliati (linkedin.com) |
Přílišná chvála děti zatěžuje a může v nich vyvolat strach ze selhání a z toho, že nesplní očekávání druhých. Navíc si dítě může vykládat chválu jako signál, že už nemusí vynakládat žádné úsilí. "Chvalme děti v dobré víře, že je odměňujeme a povzbuzujeme ve vytrvalosti. Jedním z největších rizik přehnané chvály je závislost dítěte na úsudku dospělého. Dítě, které je zvyklé, že je chváleno za všechno, co udělá, si pak myslí, že lidé musí chválit každý jeho čin," vysvětluje Alessia Agliatiová. "Tím neposilujeme sebeúctu našich dětí, spíše v nich vyvoláváme pocit nejistoty. Sebeúcta se upevňuje pokaždé, když dosáhneme nějakého cíle, dobrého výsledku a uvědomíme si, že jsme toho dosáhli sami. Sebeúcta znamená, že se v nás utvářejí kritéria pro hodnocení naší ceny. Jestliže to dospělý neustále nahrazuje a dítě chválí, nenechává mu nezbytný prostor k tomu, aby si tato kritéria vytvářelo samo," říká Agliatiová.
Dřívější generace byly pravděpodobně mnohem přísnější a vlastní děti chválily jen zřídka. Dnešní rodiče to naopak s odměňováním dítěte často přehánějí. Až se takové děti střetnou s neúspěchem nebo obtíží, budou tento problém považovat za nepřekonatelný.
Celý text naleznete
zde
0 komentářů:
Okomentovat