Tajný učitel: Proč učitel je a není státním zaměstnancem

Učitel dětí státním zaměstnancem je, de jure. De facto je však učitel svébytný profesionál, který stojí odděleně od masy těch, kteří si říkají státní zaměstnanci. Učitel nesleduje manuály, procedurální postupy, či jasné, předem pevně dané normy. Nepohybuje se od mantinelu k mantinelu úzce vymezených pravidel. Učitel nemůže spoléhat na precedent, na to, že pokud něco fungovalo v jedné třídě, bude to fungovat i ve třídě druhé. Učitel nejede po kolejích v úzkém, státem vymezeném koridoru. Je to tak proto, že učitel pracuje s dětmi a adolescenty.

Děti a adolescenti jsou, jak známo, bytosti zcela unikátní. Reagují dramaticky jinak na stejnou látku, podanou stejným způsobem dvěma rozdílnými učiteli. Učitelská zkušenost je i z tohoto důvodu ve velké míře nepřenositelná. Proto se musí každý učitel naučit hbitě a vhodně reagovat na momentální atmosféru v každé jedné třídě a přizpůsobit svůj přístup aktuální situaci. Pokud tak neučiní, riskuje monumentální selhání a učitelskou frustraci, kterou nelze snadno vyřešit opětovným nahlédnutím do osnov, skript, či manuálů. Nemůže snadno analyzovat, kde přesně udělal procesní chybu a toto příště napravit, jelikož příští hodina ve stejné třídě se bude odehrávat ve zcela jiné atmosféře, ovlivněné mnohými neznámými.

Učitel je tvůrčí umělec, psycholog, zástupný rodič, ochránce, arbitr, soudce, kompenzátor domácích frustrací, stand-up komik, herec, studnice moudrosti, vzor lidství, prognostik, psychometrik, tvůrce hodnot budoucí společnosti, spisovatel, cestovní agent a průvodce, organizátor, hygienik, medik, diplomat, mediátor, rodinný poradce, profesní poradce, kulturní atašé, nutriční poradce, krizový manažer, vypravěč, starší sourozenec, sexuolog, cenzor, strážný, vykonavatel EU projektů, výběrčí daní, odborník ve svém oboru, vyplňovač papírů a mnohem, mnohem více. Protože učitel toto všechno dovede, je placen svými spoluobčany za jeho práci. Pokud to dovede, je placen žalostně málo. Pokud to nedovede, může to vše zkazit a nadělat permanentní paseku.

Stát má na skutečnou práci učitele jen velice malý vliv, byť se mylně domnívá, že práci učitele řídí a kontroluje. Ten malý vliv bohužel spočívá zejména v hanebném nastavení finančního hodnocení učitele a ve výrobě lejster, pokynů, osnov, umělých konstruktů typu nová maturita, kontrolních opatření, direktiv, zákonů a jejich úprav, které práci učitele ve své podstatě stěžují, jelikož se vesměs snaží z učitele udělat poslušného úředníka. Zde je zamyšlení-hodný komentář: https://www.facebook.com/osteffl/posts/1638081379586398

"...je třeba provést odluku školství od státu, protože nikdo nemá právo nutit svou představu o vzdělání lidem, kteří mají svou."

Dodávám, že nikdo a zejména ne ti rychle se střídající, byť s dobrými úmysly jednající fluktuanti bez dlouhodobého konceptu, zkušeností či vize. Ano, pokud by učitelská a akademická obec dospěla ke konsenzu, jenž by bylo možno přetavit v dlouhodobou vizi a pokud by existovaly mechanismy, které by konsistenci této vize garantovaly bez ohledu na měnící se vedení, pak by bylo možno konstatovat, že systém je nastaven dobře a učitel může být hrdý na to, že je státním zaměstnancem. Takto to ale bohužel není a zřejmě dlouho nebude.

Existuje model vzdělávání, ve kterém jsou učitelé pečlivě vybíráni a připravování na své povolání v té nejvyšší možné kvalitě. Jsou vedeni k odpovědnosti za každé jedno dítě, které učí. Cítí se pak osobně odpovědní za jeho studijní i výchovné úspěchy či neúspěchy a udělají vše ve svých silách a ve spolupráci s kolegy a rodiči tak, aby dítě dosáhlo, v rámci svých možností, úspěchu. Jsou také odměněni odpovídajícím způsobem a mají odpovídající zázemí. V tomto systému není potřeba testování ani inspekce, aby se kontrolovala kvalita. Kvalita je od počátku, od prvního dne vzdělávání adepta na učitelství, naroubována do systému.

Nefunguje-li aparát tímto způsobem, je učitel odkázán sám na sebe, na svůj selský rozum, na svoji učitelskou intuici, na svoji zkušenost. K této práci mu nyní přibývá i nutnost vyhýbat se narůstajícím centralistickým, kontrolním tendencím státu, který v zoufalé snaze kompenzovat svůj tragický nedostatek konsistentní a dlouhodobé vzdělávací vize, produkuje stále více lejster, testů, osnov a regulí. V tomto systému platí úměra, čím méně je (cítí se být) učitel státním zaměstnancem, tím lépe pro něj i pro jeho žáky. Učitel se nemůže ztotožnit s rolí státního úředníka, neboť stát činí dlouhodobě špatná rozhodnutí, která učitelovu práci znesnadňují a v konečném důsledku poškozují žáky i budoucí společnost.

Bez autorova souhlasu a bez znalosti jeho identity převzato z jeho blogu