Jana Bradley: V ČR inkluze ještě neprobíhá. Zatím probíhá jen nefunkční desegregace

„Pokud se dítě vyžadující zvláštní péči násilně umístí do běžné školy, v níž nejsou žádní odborníci a učitel, který není speciálním pedagogem, musí integrovat ve své třídě i dítě s těžkostmi, nemá zdroje ani odborníky a asistuje mu jen laický asistent, učitel je přetížen a mnohdy ztracen. Domnívám se, že v ČR inkluze ještě neprobíhá. Zatím probíhá jen nefunkční desegregace. Tedy prosté umístění dětí s postižením do běžných škol, kde rozvoj dětí s postižením nezajišťují odborníci, a dítěti, které má specifické potřeby, se nedostává odborné speciálně pedagogické péče ani terapií potřebných k optimálnímu rozvoji. Dítě s postižením má sice ze zákona možnost navštěvovat běžnou školu, ale pokud tam nejsou zdroje a odborníci, nepomůže to onomu dítěti a neobohatí to ani ostatní žáky,“ říká v rozhovoru pro E15.cz. speciální pedagožka Jana Bradley, která působí v Česku i USA.

Jana Bradley (eduin.cz)

Jana Bradley v rozhovoru mimo jiné říká:


Myslím si, že začlenění dětí s nějakým postižením do běžných škol v ČR není propracováno, chybí odborníci a finance. A když je začlenění dítěte s postižením do běžné školy zátěží pro všechny, protože nejsou vhodné podmínky, logicky se vynoří obecný názor, že inkluze je neprospěšná, nefunkční a zcela kontraproduktivní. A vzniknou tendence propagovat segregaci (i lehce) postižených dětí a vyčlenit postižené děti z běžné společnosti. Krok zpátky.

Slovo inkluze se v Česku stalo politickým termínem. Nekonotuje nic pozitivního, ale pouhou zátěž. Děti s postižením, děti nějak netypické, nejsou vnímány jako unikátní osobnosti, které jsou sice trochu jiné, ale od kterých se můžeme mnoho naučit. Funkční inkluze opravdu nikoho nepoškodí, ale spíš všechny obohatí. Nefunkční inkluze může způsobit pravý opak. Nevstřícnost. Nevůli začlenit děti s postižením mezi nás, kteří máme štěstí, že jsme se narodili bez postižení.

Funkční inkluze, myslím si, znamená, že děti s nějakými těžkostmi a s nějakým postižením dostanou příležitost co nejvíce pobývat s typicky vyvíjejícími se vrstevníky. Děti, které jsou jiné, které jsou nějak postižené nebo limitované ve svém rozvoji, jsou viditelné. Jsou mezi ostatními dětmi. Možná nejsou ve třídě s běžnými dětmi celý den a často jsou i v běžné škole segregovány ve speciální třídě, ale nejsou neviditelné a schované v nějaké speciální škole. Typicky vyvíjející se děti se učí vnímat těžkosti jiných. Ve škole běžně vidí i postižené děti, které respektují. Učí se empatii. Vnímají, že lidé jsou různí. Učí se pomáhat slabšímu žákovi. Učí se vzhlížet k někomu, kdo navzdory postižení čelí výzvám, které si nedokážeme představit.

A to by snad mělo být primárním účelem inkluze. Ale nějak je to podceněno. Místo abychom vnímali prospěšnost inkluze, hledáme její neprospěšnost. Zapomínáme na to, že inkluze často obohatí nás, zdánlivě normální lidi. Učíme se vnímat těžkosti jiných. Já se ve své speciálně pedagogické praxi učím každý den. Od svých žáků, kteří jsou silnější než já a překonávají problémy, jaké si nedokážu představit. A když běžné děti vidí vrstevníky čelící těžkým výzvám, naučí je to empatii a sociálním dovednostem. A inkluze v předškolním prostředí ukazuje, že malé děti – bez předsudků – úplně v pohodě přijímají i spolužáky s postižením.

Celý rozhovor naleznete zde