Děti náklonnost vracejí. Učitelka Andrea Tláskalová pomáhá školákům, kteří trpí různými poruchami

Šestačtyřicetiletá Andrea Tláskalová učí na prvním stupni a pomáhá jako výchovná poradkyně dětem se specifickými potřebami. Prvním „případem“ pro ni byl chlapec s poruchou autistického spektra. Ten do její třídy nastoupil po dvou letech její praxe. Uměl sice číst, dokázal pochopit i pointu příběhu, ale na veškeré otázky odpovídal zarytě jen: „Prase divoké.“ Andrea Tláskalová, obsadila v nultém ročníku soutěže zaměřené na podporu učitelské profese Global Teacher Prize druhou příčku. Rozhovor s ní přináší MF DNES.

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:

Andrea Tláskalová (rodicevitanic.cz)

Jak se vám dařilo začlenit chlapce do dětského kolektivu? Neměly děti problém jej přijmout?

Ony paradoxně lépe přijímají větší nerovnost. V okamžiku, kdy má dítě tak výrazný handicap, jakým je porucha autistického spektra, jsou schopny to pochopit a přijmout snáze. Mají v sobě vybudovaný smysl pro spravedlnost, dítěti často i samy pomáhají. Horší je to s těmi, jejichž porucha není tak závažná. Hůře se vysvětluje, proč dítě s Aspergerovým syndromem napomínají učitelé méně. Hůře se přijímá to, že zatímco on něco dělat může, ostatní ne. Je třeba k tomu opatrně přistupovat.

Dokáží děti samy pochopit, že někdo má nějaký problém a je třeba se k němu chovat jinak? Nebo jim to občas musíte vysvětlit sama?

Ono je to těžké, já bych děti vůbec neměla seznamovat s diagnózou někoho jiného. Zatím jsem ale měla štěstí, v hraničních případech se mi podařilo domluvit se s rodiči na tom, že určité mantinely se nastavit musí. Vysvětlovala jsem jim to i s ohledem na budoucnost jejich potomka, v životě se s tím určitě také setká. S některými jsem kvůli tomu pak ve třídě musela třeba trochu víc diskutovat, ale s tím s nedá nic dělat. Když jsem měla například ve třídě chlapce s dysortografií, který potřeboval víc doplňovacích cvičení na úkor diktátů, střídali jsme to i se zbytkem třídy. Atmosféra ve třídě je hodně důležitá, je třeba, aby kolektiv držel pohromadě, ne aby s někým měl problém.

Tomu se ale asi úplně předejít nedá...

Pro takové případy máme ve třídě speciální sešit, do kterého se děti naučily psát to, co se jim nelíbí, třeba když se mezi sebou pohádají nebo když je někdo na někoho ošklivý. Každý do toho sešitu může napsat svoji verzi události a poté si o tom společně popovídáme a řekneme si, jak se měl kdo zachovat. Když se problém vyřeší, škrtneme ho. To nám pomáhá. Zároveň je to dobré i pro mě při komunikaci s rodiči, kterým může dítě doma vylíčit situaci jen ze svého pohledu. Do druhého sešitu žáci píší, co se jim naopak líbilo. Tahle metoda mě zaujala v jednom dokumentu o společném vzdělávání, využívám ji už asi šestým rokem.

Celý text naleznete zde