Bořivoj Brdička: Freireho kritická pedagogika a technologie

„Najde se nějaká osobnost globálního významu, která po Freirem převezme štafetu a dokáže přesvědčit obrovské množství informačně negramotných lidí tohoto světa, že je v jejich zájmu učit se?,“ ptá se Bořivoj Brdička v textu o mimořádné postavě světové pedagogiky Paulu Freirem. Přinášíme několik podstatných myšlenek textu.

Paulo Freire (Foto: Sloboda Dimitrov)

Přímá osobní zkušenost s těžkým životem jihoamerických rolníků a dělníků Freireho přivedla k formulování tzv. kritické pedagogiky, která vycházela z filozofie levicově orientované kritické teorie. K pochopení jeho vize je třeba znát blíže situaci, v níž se Brazílie v poválečném období (50. léta 20. st.) nacházela. Pokusím se stručně naznačit.


V Brazílii kromě potomků stovek tisíc přistěhovalců z Portugalska žije daleko více potomků několika milionů afrických otroků. Mnoho obyvatel této země již má smíšený původ. Přesto byly v polovině minulého století ještě všudypřítomné pozůstatky rasismu. Na první pohled je to vidět třeba na volebním systému, který sice již zavedl všeobecné volební právo, ale podmiňoval ho (podobně jako v bývalých konfederačních státech USA) testem gramotnosti. Záměr je zřejmý. Cílem bylo znemožnit chudým negramotným, typicky barevným potomkům černochů, ovlivňovat politiku a mocným naopak umožnit je ovládat a nadále zotročovat.


Není náhodou, že jedním ze základních znaků kritické pedagogiky je její přímý vztah k politice. Budete-li číst Freireův životopis, nedivte se, když zjistíte, že se na počátku 60. let plně věnoval masové výuce čtení a psaní dospělých. Ve skutečnosti ale nešlo jen o přípravu negramotných na test. Jeho záměrem bylo zároveň zvyšovat uvědomění neprivilegovaných vrstev obyvatel tak, aby každý byl schopen převzít za svůj život zodpovědnost, aby svou účastí ve volbách přispěl k pozitivnímu vývoji celé společnosti.


Tento aspekt pedagogických vizí má zřejmou souvislost s konstruktivně orientovanými teoriemi Freireho předchůdců, jejichž myšlenky mu byly vzorem. Většina z nich byla též se stavem školství nespokojena. Začít můžeme již u Rousseaua, který jako první začal prosazovat individuální svobodu učení, z těch nám dobře známých stojí za zmínku například též Piaget s jeho konstruováním vlastních poznatků na základě předchozích či Dewey jako duchovní otec progresivního problémově orientovaného vzdělávání v USA.


Velice přiléhavě smysl Freireho pedagogiky popisuje Henry A. Giroux: „Freire bojoval proti nesmyslné vědě a vyprázdněné výuce postrádající důležité souvislosti. Věřil, že veškeré učení má směřovat k osvobození a je zřetelně politické, protože nabízí studentům možnost sebereflexe, dává jim šanci vlastního rozhodování o životě a dovoluje kriticky chápat svět.“


Současný vývoj technologií však naznačuje, že bychom měli Freireho odkaz chápat ještě daleko šířeji. Globalizovaný svět totiž vykazuje mnohé známky vzdáleně připomínající situaci, v níž Freire vyrůstal a proti níž celý život bojoval. Existují kasty vyvolených, kteří se snaží velké skupiny obyvatel této planety ovlivňovat tak, aby si své privilegované postavení udrželi. Jde sice pořád hlavně o peníze, ale primárním prostředkem již není kapitál, nýbrž dostupnost informací a schopnost je vyhodnocovat.


Analogicky to tedy pro dnešek znamená, že (v tradičním smyslu většinou gramotní, avšak) informačně negramotní občané sice smějí chodit k volbám, ale nejsou schopni volit podle svých skutečných zájmů. Hlasují podle toho, o čem je přesvědčí manipulátoři veřejného mínění. Co myslíte, ptám se čistě hypoteticky, neměli bychom v zájmu demokracie zavést test informační gramotnosti jako podmínku účasti? Možná by to mělo blahodárný vliv na ochotu občanů si ji zvyšovat.


Celý text naleznete zde