Tajný učitel: Vedení pracuje pro učitele, ne naopak

Pojďme se blíže podívat na školní hierarchii. Často se totiž zdá, že učitelský sbor existuje proto, aby plnil příkazy ředitele a jeho zástupce, protože se ví, že pozice vedení je pro fungování školy klíčová a nenahraditelná, tudíž ze své podstaty nějak důležitější, než práce učitele. Vedení školy adoptuje háv formální autority a neomylnosti, což jej, zároveň s přetěžkým, často zmiňovaným bříměm odpovědnosti vůči zřizovateli a možností značně znepříjemnit život učitele, činí učiteli nadřazeným.

Dovolím si tento tradiční koncept zpochybnit. Řekněme, že škola existuje kvůli dětem. Pro děti je nejdůležitější osobou v jejich školním vzdělávání a výchově učitel. Nikoli vedení, školník, zřizovatel či ministr. Učitel. Není pochyb, že aparát, který přerozděluje peníze daňových poplatníků, by měl udělat vše proto, aby klíčový a nenahraditelný článek ve vzdělávání dětí, učitel, dostal optimální podmínky k provozování svého povolání. Jinými slovy, aparát existuje proto, aby zajistil podmínky pro co nejlepší vzdělávání dětí a ten, kdo vlastní schopnost toto dětem poskytnout, je učitel.


Je bohužel příliš častým jevem, že vedení školy, města, kraje i resortu na tuto skutečnost zapomene a nechá se unést iluzí vlastní důležitosti. Učitelé ať si učí, ta skutečně důležitá práce se odehrává v ředitelně/na městskému úřadě/na ministerstvu. Ve skutečnosti je práce vedení z velké části prací úřednickou, rutinní, opakující se a mechanickou. Pokud si vedení přivlastní veškerou odpovědnost i konečné slovo v procesu rozhodování ve škole, zbavuje tím zároveň učitele velice důležitého pocitu, že svoji školu vlastní a jsou jako skupina i jako individuality odpovědní za kvalitu své práce. Odpovědní sami sobě, žákům a rodičům.


Dobrý ředitel svým učitelům důvěřuje, protože ví, že důvěra plodí důvěru a učitel, který má dostatečný prostor pro svou kreativitu, který je vhodně (nejen finančně) oceněn, který není z patra peskován za hloupé byrokratické detaily či neustále kontrolován a zejména ten, který je přizván k procesu rozhodování o důležitých věcech, podá v konečném důsledku ve třídě vyšší výkon. Má totiž možnost a prostředky soustředit se plně na to nejdůležitější ve své práci, na své žáky. Má pocit odpovědnosti za celou školu. Má možnost uplatnit svoji iniciativu a rozvinout své individuální dispozice. Jinými slovy, má svobodu a motivaci vydat ze sebe to nejlepší.


Na druhou stranu, ředitel diktátor, uzurpátor veškeré moci, který svá důležitá rozhodnutí vážným monotónním hlasem, bez diskuze oznamuje na poradách, pěstuje v kantorech ten nejhorší možný přístup ke jejich práci. Přístup doživotního státního zaměstnance, kolečka v soukolí, loutky systému, který ať dělá co dělá, nikdy nepřekročí svou vymezenou klec bezhlasé součástky nedokonalého stroje. Proto eventuálně začne dělat jen nevyhnutné minimum. Existují státní školy, kde je atmosféra spolupráce, důvěry a nadšení pro práci přímo hmatatelná. Tyto školy a jejich vedení bychom měli studovat jako příklady dobré praxe a učit se od nich. Sebestřední diktátoři s prstenem moci ať jdou vládnout někomu, kdo to ocení. Učitelé ani žáci je nepotřebují.


Bez znalosti identity autora a bez jeho souhlasu převzato z jeho blogu